O Láscence

Bylo to v době, kdy se na návsi rozsvěcely louče a večerem zněl zpěv pastevců, kteří se vraceli z luk. V malé vesnici pod hlubokými lesy, nedaleko starého rozpadlého kamenného hradu, žila dívka jménem Anežka. Měla vlasy barvy zralého obilí a oči modré jako letní nebe. Byla dcerou bohatého mlynáře, jehož mlýn stál na řece a kde voda zpívala a hledala si cestu mezi kameny.
Na druhém konci vsi, v nízké chaloupce s doškovou střechou, žil chlapec jménem Matěj. Syn chudého uhlíře, s dlaněmi od smoly ze dřeva a s tváří opálenou sluncem. Jeho oči však zářily jasem, který neměly ani hvězdy nad lesem.
Jednoho podzimního dne, kdy spadané listí šustilo pod nohama a vítr voněl jehličím, se Anežka vypravila do lesa pro bylinky. A jak už to bývá, les je plný kořenů a o jeden ten kořen zakopla a upustila košík.
„Ach ne!“ vykřikla.
„Neublížila sis?“ ozval se hlas za ní. Z křovin vystoupil Matěj a podal jí ruku.
„Jen trochu,“ usmála se nesměle. „Děkuji.“ Jejich pohledy se střetly a svět se na okamžik zastavil. Les kolem ztichl, jako by i ptáci chtěli slyšet tlukot jejich srdcí.
„Já jsem Matěj,“ řekl tiše.
„Já Anežka,“ odpověděla. Toho dne spolu šli lesní cestou až k řece a mluvili o snech. O tom, jak by chtěli vidět svět za kopci. O tom, jaké to je být svobodný jako vítr.
Ale vesnice je malá a lidské oči bystré. Brzy se o jejich setkáních dozvěděli i jejich rodiče. Mlynář udeřil pěstí do stolu.
„Dcera mlynáře nebude běhat za uhlířovým synem!“ zahřměl. Anežka stála vzpřímeně.
„Otče, já ho mám ráda.“
„Láska? To je jen poblouznění! Vezmeš si kupcova syna z města. A dost!“ Na druhé straně vsi uhlíř Matějovi řekl:
„Synu, svět není pohádka. Bohatí si berou bohaté.“
„Ale já ji miluji,“ odpověděl Matěj pevně. Vesničané si šeptali. Smáli se jak mlynáři, tak uhlíři a kroutili hlavami.
Jedné noci, když oba seděli každý zvlášť ve svém okně a hleděli na měsíc, se nad řekou objevilo jemné světlo. Z vody vystoupila bytost lehká jako ranní mlha. Měla šaty z růžových okvětních lístků a vlasy stříbrné jako hvězdný prach. Byla to víla Láscenka, ochránkyně zamilovaných. Zjevila se nejprve Anežce.
„Proč pláčeš, děvče?“ zazněl hlas jako zvonění skleněných zvonků. „Protože mi brání být s tím, koho mám z celého srdce rada,“ zašeptala Anežka. Víla se usmála. „Láska není květina, kterou lze utrhnout a zahodit. Je to kořen prorůstající skálou. Je to i ta skála. A to nikdo a nic nerozdělí.“ Poté navštívila i Matěje.
„Máš odvahu a miluješ?“ zeptala se.
„Mám! A udělám cokoli,“ odpověděl bez váhání.
„Pak se neboj. Přijde zkouška. A je jen na tobě, zda obstojíš.“
Druhého dne řekl mlynář Anežce, že ji odvede do města, aby ji zasnoubil. Vesnicí se nesl šum. Matěj stál u řeky, když se před ním znovu objevila Láscenka.
„Jestli chceš být s ní, musíš promluvit před všemi. Pravda je silnější než strach.“ Večer, když se na návsi shromáždili lidé, Matěj vystoupil dopředu.
„Milí sousedé,“ začal rozechvělým hlasem, „říkáte, že nejsem dost dobrý. Že nemám bohatství. Ale mám srdce. A to patří Anežce.“ Ozval se smích. Anežka však přistoupila k němu.
„A mé srdce patří jemu, s vždy patřit bude“ řekla pevně. V tu chvíli se zvedl vítr. Louče zaplály jasněji. Nad hlavami se mihlo jemné světlo, které viděli jen ti, kdo věřili v lásku a zamilovaní. Láscenka šeptala do srdcí přítomných. Mlynář náhle ztichl. Podíval se na dceru a spatřil v jejích očích odhodlání, jaké ještě nikdy neviděl. Uhlíř položil ruku na synovo rameno.
„Možná jsme zapomněli,“ pronesl pomalu mlynář, „že štěstí se nedá koupit. A lásce poroučet“
Svatba se konala v únoru, přesně čtrnáctého, kdy celé široké okolí pokrýval sníh, čistý jako láska Anežky a Matěje. Vesničané zpívali a řeka šuměla jako požehnání. Nad hladinou se na okamžik zalesklo světlo. „Děkujeme,“ zašeptala Anežka do větru. A někde mezi stromy se ozval tichý smích víly Láscenky.
A tak si kluci a holky pamatujte, že láska není majetek ani obchod. Nedá se svázat příkazy ani umlčet strachem. Když je opravdová, proroste i nejtvrdší překážkou. Protože láska si nenechá poroučet. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina