Vdala se za svého souseda ve dvaaosmdesáti

Vdala jsem se za svého souseda ve dvaaosmdesáti… jen proto, aby ho děti nestrčily do domova důchodců.“
— To snad nemyslíš vážně?! — sestra málem vyprskla kávu.
— Ne osmdesát, ale dvaaosmdesát, — opravila jsem ji. — A než začneš panikařit… vysvětlím ti to.
Všechno začalo tím, že jsem omylem slyšela jeho děti před domem. Přijedou dvakrát do roka, zkontrolují, jestli táta ještě dýchá, a zmizí.
Tentokrát přivezli letáky s nabídkou domovů pro seniory.
— Tati, nezvládáš být sám.
— Mám dvaaosmdesát let, ne dvaaosmdesát nemocí! — zavrčel. — Uvařím si snídani, dojdu si na trh a včera jsem viděl tři díly mafiánského seriálu bez spánku. Mám se skvěle!
Večer zaklepal na mé dveře.
Flaška vína v ruce, v očích plán.
— Musím tě požádat o něco… šíleného.
O dvě sklenky později — byla z toho svatba.
„Jen papírově,“ vysvětloval. „Když budu ženatý, nemůžou mě odlifrovat pryč.“
Koukla jsem mu do těch živých modrých očí
a vzpomněla si na své tiché večery, prázdný byt
a na fakt, že on je jediný, s kým mluvím denně.
— A já z toho co mám?
— Půl nájmu, nedělní guláš… a někoho, kdo se zeptá, jestli jsi doma.
Za tři týdny jsme byli na matrice.
Já — v šatech „hlavně ať drží“.
On — v obleku, který pamatoval lepší časy.
Svědci — paní z kiosku a její muž, kteří se pořád smáli.
„Můžete políbit nevěstu.“
Políbil mě na tvář tak hlasitě, že by to přeslechl i hluchý.
Život běžel snadněji, než jsme čekali:
on v šest ráno dělá svých „pět legendárních kliků“,
já piju včerejší kafe a pracuju do noci.
— To není kafe, to je trest, — brblá.
— A to nejsou kliky, ale hostina pro gravitaci, — říkám já.
Neděle voní po guláši a vzpomínkách.
Vypráví o své ženě i dětech, kteří už v něm vidí spíš starost než tátu.
Pak jednou děti vtrhnou dovnitř:
— Ona tě využívá!
— Já slyším skvěle! — zakřičí z kuchyně. — A tvoje kafe je horší než moje!
— Co z toho máte? — vysaje mě pohledem dcera.
Podívám se na muže, který mi právě vaří kafe a zpívá si.
— Kamaráda. Nedělní obědy. A někoho, komu záleží, jestli jsem doma. To je zločin?
Dveře bouchly.
On donesl dva hrnky.
— Myslí si, že jsem blázen.
— A nemýlí se, — usměju se.
— Ty taky ne.
— A proto jsme dokonalí.
Ťukli jsme si hrnky.
Západ slunce. Dvě srdce. Jedna „nepravá“ svatba.
Po půl roce?
On vstává brzy.
Já piju trest.
Neděle voní smíchem.
— Lituješ?
— Ani vteřinu.
Nejlepší falešné manželství mého života.
A možná vůbec ne falešné. Zdroj Facebook