O OŠKLIVÉM KACHŇÁTKU

Jednoho dne, zkraje jara, máma kachna netrpělivě obcházela kolem vajec v hnízdě skrytém v rákosí a čekala, až se všechna její kachňátka vyklubou. A najednou se to stalo, zaslechla první „křup“. Jedno ze žluťoučkých kachňátek se dralo na svět. A brzy to křuplo to druhé a pak to třetí. Jen to čtvrté, největší z vajec pořád nic. Máma kachna kolem něj obcházela, klovala do něj zobáčkem, aby ho popohnala, ale kachňátko
ve vejci se ještě vylíhnout nechtělo. V tu chvli kolem šla stará husa a viděla kachní maminku, jak si ustaraně prohlíží vejce. Přišla blíže a začala kejhat: „Řeknu vám, paní kachno, to je ale podivné vejce. Z něj určitě nic hezkého nebude.“ Vejce, jako by to slyšelo a konečně křuplo, praskla skořápka a už se z něj konečně prodíralo poslední kachňátko. Ale co to? Poslední kachňátko vypadalo všelijak, takové veliké, nevzhledné a šedé. „Fuj, to je ale ošklivé,“ ohrnovala nos ostatní kachňátka nad nejmladším sourozencem. „Já vám to hned říkala,“ přidala se se svou trochou do mlýna stará husa. Chudák kachňátko z toho bylo úplně nešťastné, všichni se na něj mračili a mluvili o něm jako o ošklivém kachňátku. A úšklebky a dobírání nepřestaly ani po čase, pro všechny zůstalo ošklivým kachňátkem, za které se sourozenci styděli. Kachní maminka jim domlouvala a nabádala je, aby byli na kachňátko hodní. „Dejte mu čas, určitě z něj také vyroste stejně pěkná kačenka, jako z vás ostatních.“ Ale kdepak, i nadále se sourozenci kachňátku posmívali. A nejenom oni. Kachňátko už nemohlo ústrky vydržet a rozhodlo se, že odejde do světa. Snad najde místo, kde nebude pro ostatní ošklivé.
Šlo dlouho, až došlo na statek. Tam žila spousta hospodářských zvířat, ale všechna na kachňátko valila oči a ptala se, co je zač, že je tak ošklivé. Žádné kamarády si tu nenašlo. Rozhodlo se tedy, že bude žít samo, stranou od ostatních zvířat. Dlouho samo samotinké bloudilo po kraji, dny už začínaly být chladné, když dorazilo k velkému rybníku. Tam zahlédlo ty nejkrásnější ptáky, jaké kdy vidělo. Sněhobílé labutě, s ladnými, dlouhými krky, elegantně plující po hladině. Kachňátko je pozorovalo téměř bez dechu, jak bylo okouzlené. „Kéž bych taky vypadalo jako ony,“ draly se kachňátku do očí slzičky. Neodvážilo se vyjít z rákosí, aby jej ti nádherní tvorové neviděli, když pohled na něj všechny děsí. V jednu chvíli labutě roztáhly svá krásná křídla, zatřepaly jimi nad hladinou a odletěly z rybníku pryč. Kachňátko si povzdechlo a v koutku srdce doufalo, že je ještě někdy spatří. Rozhodlo se tam na ně počkat, nevědělo, že labutě na zimu přesidlují ze stojatých vod na řeky.
Mezitím se dny krátily a ochlazovaly, kachňátko bylo hladové a zkřehlé. Naštěstí jej objevily dvě děti a vzaly k sobě domů, kde mu pomohly přečkat zimu. Samo by venku do jara nevydrželo. Když se opět oteplilo, vypustily děti kachňátko zpět do přírody. Nejdříve moc nevědělo, co si počít, pak jej ale napadlo, že by mohlo zpět k rybníku. Třeba zase uvidí ty krásné bělostné ptáky. Štěstí mu přálo, labutě skutečně s výsostnou elegancí opět brázdily vodní hladinu. Jako u vytržení se blížilo k rybníku, když tu slyší jednu z labutí povídat: „No ty jsi ale krásné labuťátko, pojď k nám.“ Kachňátko si myslelo, že si z něj labuť tropí žerty, ale chtělo ji vidět zblízka, a tak zahanbeně a nesměle došlo až k rybníku. To už připlouvaly další labutě a všechny se rozplývaly nad krásou našeho kachňátka. Co se to děje? Proč to říkají? Zaraženému kachňátku vířily hlavou nejrůznější otázky. Najednou si ale všimlo svého odrazu ve vodě. Co to? Kachňátko vidělo, že vypadá úplně stejně jako ti nádherní ptáci. Mělo bělostné peří, dlouhý, půvabný krk, zkrátka se z něj stala krásná labuť! Kdo ví, jak se kdysi labutí vejce přichomýtlo kachně do hnízda. Nuž co, ale stalo se a díky tomu vznikl tento příběh o kachňátku, které bylo jiné než ostatní kolem něj. Z kdysi ošklivého kachňátka byla teď líbezná labuť, kterou všichni obdivovali. A kachňátko? Teda teď už labuťátko na všechny prožité strasti brzy zapomnělo.
Teda holky a kluci, vidíte? Nikdy nedejte na první pohled, protože vzhled není to, co by vám řeklo, jaký člověk ve skutečnosti je. I když se říká, že šaty dělají člověka, tak to tak až moc není. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina