O SMUTNÉM RÍŠOVI

V jednom domku se zahradou a bazénem žil malý kluk Ríša, který měl pořád plno práce. Neustále něco vymýšlel. Chtěl být vším a všechno umět. Jednou byl kuchařem a vařil z hlíny a trávy lektvary, podruhé zase rytířem a statečně chránil svůj postavený bunkr. Jeho fantazie a hry neměly konce. Moc rád si na něco hrál. Měl i kamarády, kteří si hráli s ním. A on byl za ně rád. Přesto mu stále něco chybělo. Co to bylo? To poznáte....
Stalo se to jednoho deštivého odpoledne. I když nebyla zima, ven se jít nedalo, protože všude byly kaluže. Ríša si hrál v pokojíčku s autíčky. Stavěl si garáže z kostek, visuté mosty a jezdil se svými auty po celém pokoji. Jeho maminka měla pořád na pilno. Prala, žehlila, vařila a uklízela. Chtěla, ať je doma pěkně čisto, a taky se chtěla o Pavlíka co nejlépe postarat. A jak už to tak bývá, měla jako každá maminka ustavičně něco na práci. Později odpoledne, právě když si Ríša dohrál s autíčky, byla maminka po té vší činnosti unavená a toužila si na chvíli odpočinout. Lehla si tedy na pohovku a zapla si svůj mobilní telefon. Ríša za ní párkrát přišel s nějakým nápadem nebo hračkou, ale od maminky pokaždé dostal stejnou odpověď: „Počkej, Ríšánku, za chvilku.“ A tak klučina zase odešel do pokojíčku a přemýšlel, s čím si bude hrát. Věděl, že maminka to nemyslí zle, že je unavená a že si chce na chvíli odpočinout a podívat se na svoje věci. Přesto mu to bylo líto, že nemá na něj čas. Ríšu tedy napadlo, co dalšího by mohl dělat. Vzal si tužku a papír a začal psát. Psal svoje tajná přání. Pak dal papír do obálky a strčil ho večer za okno. Doufal, že existuje nějaké kouzlo, víla nebo zkrátka někdo, kdo si to přečte a přání mu splní.
Když nastal večer, maminka přišla dát Ríšovi pusu na dobrou noc.
,,Maminko, mám jedno tajné přání, napsal jsem ho na papír, dal za okno a v noci si ho určitě nějaká víla vyzvedne." řekl jí Ríša. Když usnul, maminka si obálku za oknem chtěla přečíst. Potichu otevřela okno a vzala si psaní do ruky. Četla a četla, až se jí zaleskly oči. Bylo tam totiž napsáno: „Přál bych si, aby si šla maminka se mnou hrát, ať si postavíme spolu hrad. Ať odloží svůj mobil, slibuji ti, vílo, že bych ji nezlobil.“ Když tohle Ríšova maminka dočetla, po tvářích jí tekly slzy. Ani netušila, jak moc ji má Ríša rád a jak moc by si přál, aby si s ním hrála. Rozhodla se tedy, že mu to přání splní. Na druhý den měla jako každý jiný samozřejmě hodně práce, když ale vše udělala, nevzala si do ruky mobil, nelehla si ani k televizi, ale přišla za Ríšou do pokojíku a zeptala se: „Nejdeme spolu postavit hrad?“ Ríša radostí vyskočil a maminku objal. Byl tak rád. Hned začal skládat kostky na sebe a vysvětlovat mamince, jak má hrad vypadat. Ta si vedle něj lehla na koberec a pozorovala, jak šikovného má doma stavitele. Ríša dodnes neví, jak je možné, že se mu jeho přání splnilo. Jestli opravdu existuje víla, která si jeho dopis přečetla. Důležité ale bylo, že se to stalo. A maminka? I když má mnoho povinností doma, od té doby nikdy nezapomíná na to, že čas, který dává svému Ríšánkovi, je ta nejdůležitější práce. A hlavně nejlepší.
Tak už víte kluci a holky, co Ríšovi chybělo a proč byl smutný? Přece trocha času na hraní se svou maminkou. I když ji měl doma, nebyla s ním. Stále něco dělala, a když dodělala, odpočívala s mobilem v ruce. Teď už tomu tak ale není. Maminka pokaždé vklouzne do pokojíčku k Ríšovi a tam si s ním hraje. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.