O pavoučku Botkovi

Na okraji staré zahrady, kde ranní mlha hladila listy a kapky rosy se třpytily jako malé skleněné korálky, rostl šípkový keř s červenými plody. Pavučiny mezi větvemi byly poseté perličkami vody a celé místo působilo jako tajné království, které se probouzí jen pro ty, kdo se umí pozorně dívat.
A právě na jednom z nejširších listů seděl podivuhodný pavouk. Nebyl to obyčejný pavouk. Měl hebké, šedostříbrné tělíčko, nožky s narůžovělými chloupky a na hlavě nosil malou čepici s kšiltem. Ale co bylo ještě zvláštnější bylo to, že na každé nožce měl malou tenisku. Ale každou jinou. Jmenoval se Botka.
„Ach jo,“ povzdechl si Botka a zadíval se na kapku rosy, která se chvěla na špičce listu.
„Proč jsem jiný než ostatní.“ A z horní větve se ozval tenký hlásek.
„Jiný? A co je na tom špatného?“ zeptala se stará kapka rosy, která si říkala Perlička. Každé ráno se rodila z mlhy a každý den mizela se sluncem, ale moudrosti měla na rozdávání. Botka si povzdychl.
„Ostatní pavouci nosí jen hedvábí. Staví pravidelné sítě. Jsou nenápadní. A já? Nosím čepici. A boty! Každou jinou. Smějí se mi.“
Z nedaleké pavučiny se skutečně ozvalo zahihňání.
„Podívejte na něj!“ posmíval se tenký pavouček Vilda. „Módní přehlídka na šípkovém keři!“ Botka svěsil oči. Jedna z jeho bot, černá s bílou špičkou, se lehce zhoupla nad kapkou rosy.
„Já prostě nemám rád studenou rosu na nožkách,“ zamumlal tiše.
„A čepice mi drží teplo.“ Perlička se rozzářila v prvním paprsku slunce.
„Možná právě proto budeš jednou ten, kdo zvládne něco, co ostatní nedokážou.“ Botka tomu nevěřil.
Ale toho rána se stalo něco, co změnilo všechno. Z druhého kouta zahrady se přihnal prudký vítr. Větve se rozhoupaly, pavučiny se napnuly jako plachty a kapky rosy začaly padat k zemi.
„Držte se!“ volal někdo. Vildova síť se začala trhat.
„Pomoc! Moje síť! Spadnu!“ Botka se rychle postavil. Jeho tenisky pevně držely na kluzkém listu. Zatímco ostatní pavouci podkluzovali na mokrém povrchu, on měl jistotu.
„Vildo, vydrž!“ zvolal Botka. Opatrně přeběhl po větvi, přes houpající se šípek a zachytil Vildu těsně předtím, než se utrhl poslední vlásek jeho sítě.
„Chyť se mé nožky!“ křikl Botka. „Ale… ty máš boty!“ vykoktal Vilda.
„A právě proto nesklouznu!“ odpověděl Botka odhodlaně. S vypětím všech sil se mu podařilo přitáhnout Vildu zpět na pevnou větev.
Vítr ještě chvíli lomcoval keřem, ale pak postupně utichl. Zůstaly jen třpytící se kapky a roztrhané pavučiny. Vilda seděl tiše a třásl se.
„Já… já se ti posmíval,“ zašeptal.
„A ty jsi mě zachránil.“ Botka si sundal čepici a lehce se uklonil. „Každý máme něco svého. Někdo nádherné hedvábí. Někdo… boty.“ Perlička rosy se zaleskla naposledy, než ji slunce proměnilo v páru. „Vidíš?“ zašeptala. „To, co tě odlišuje, tě může jednou zachránit. Nebo někoho jiného.“ Ostatní pavouci se pomalu přiblížili.
„Možná… možná bys nám mohl ukázat, kde se takové boty berou?“ zeptala se tiše pavoučice Kordulka, která se našemu pavoučkovi už dlouho libila. Botka se usmál.
„Rád. Ale nejdřív opravíme sítě. Společně.“
A tak toho dne na šípkovém keři nevládla závist ani posměch, ale spolupráce. Kapky rosy znovu zdobily nové pavučiny a mezi červenými šípky se rozléhal tichý smích. Botka si už nepřipadal divný. Připadal si potřebný.
Tak jste to slyšeli, holky a kluci, co nás dělá odlišnými, nemusí být slabostí. Někdy je právě naše jedinečnost tím, co pomůže překonat těžké chvíle a ukáže ostatním, že být jiný je dar. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.