O LÍNÉ MAJDĚ

V údolí, mezi dvěma vrcholky hor, daleko od města, stál malý dřevěný domeček. Takový srub, jak se takovým domkům říká. No a v tom domečku, kde bylo hezky uklizeno a denně na stole vonělo čerstvě natrhané luční kvítí od nedalekého potůčku, bydlela maminka s malou holčičkou. Ona vlastně už malá nebyla, tak kolem deseti let jí bylo. Jmenovala se Majdalenka. Byla to hodná, ale moc, moc lenivá holčička. Její tmavé, dlouhé vlásky byly věčně zašmodrchané, protože byla líná si je česat. Tvářičky měla umazané, protože se jí nechtělo se umývat. Nikdy si neuklidila svou světničku. Nikdy mamince s ničím nepomohla. Prostě se jí nechtělo. Tak moc byla líná. Všechnu práci v celém domku obstarávala její maminka. Samotné se jí to nelíbilo, ale s Majdou ani nehla. Její maminka byla nešťastná. Nevěděla, jak ji má přimět k tomu, aby začala něco dělat. Majda jen říkala, že se jí nechce, že jí je takhle dobře.
Když nastala zima, maminka musela jít do lesa nasbírat dříví, aby mohla v chaloupce zatopit.
,,Majdičko, pojď se mnou pro dřevo, venku už je chladno a v chaloupce bude za chvíli také zima.” snažila se Majdu zvednout z postele. ,,Ale mami, jsem ještě v pyžamu, a než se obléknu, ty budeš určitě zpátky. Jdi pro dřevo sama.” řekla jí. Co mohla maminka dělat, jen si povzdechla, pořádně se oblékla, nachystala si nůši, ve které dříví nosí, a rozloučila se se svou dcerkou. „Tak já teda jdu nasbírat dříví sama. Za chvíli udeří velké mrazy a my ty zásoby potřebujeme, abychom si mohly zatopit.“ Majdalénka se jen otočila na druhý bok a zamávala mamince. Ani ji nenapadlo jít s ní.
Maminka vyšla do lesa a Majda zůstala hezky ležet ve své posteli. Cestou, po které šla maminka a sbírala dřevo, potkávala lesní zvířátka, a protože maminku znala, rozhodla se, že jí pomohou, aby se celý den nedřela. Maminka byla moc ráda, že má takové pomocníky. A tak veverky začaly sbírat malé klacíky, bobři větší klacky a jezevci vše lámali a skládali do nůše. Vše šlo jako po másle.
Najednou však maminka uklouzla a ošklivě si poranila nohu. Nemohla na ni došlápnout. Zvířátka věděla, že tam maminku nemohou nechat jen tak sedět, aby nepromrzla. Musí utíkat pro Majdu, aby ona sama mamince pomohla. Jezevci a bobři zůstali kolem maminky a zahřívali ji svými kožichy a veverky utíkaly co nejrychleji k chaloupce. Jakmile byly u dveří, bouchaly na ně a škrábaly. Ale nikdo nepřicházel. Vyšplhaly tedy na balkón a ťukaly do oken. Rozespalá a rozcuchaná Majda pomalu otevřela okno, protřela si oči a koukala na skákající a povykující veverky. Ty ji začaly tahat ven a ukazovat, kam má jít. Majdě se ale nikam nechtělo. Byla tuze lenivá. Jenže veverky byli neodbytné. Nakonec se jim podařilo Majdu přesvědčit, aby za nimi šla. Pořád ji popostrkovaly, aby byla rychlejší. Když se přibližovaly k lesu, Majdalenka v dálce zahlédla maminčinu nůši. V tu chvíli jí došlo, proč ji veverky tak naléhavě pohání. Určitě se něco stalo její mamince. Majda vmžiku zapomněla na svou lenost a rozutíkala se tak rychle, že ji ani veverky nestačily. Přiběhla rychle k mamince a co nejvíc ji objala. Měla o ni takový strach. Pomohla jí vstát, aby neseděla ve studeném sněhu. Podpírala maminku celou cestu domů a všechna zvířátka šla s nimi domů. Za sebou táhla plnou nůši dřeva.
Když došly domů, Majda poděkovala zvířátkům a dala jim něco dobrého na zub, aby věděla, jak moc jim je vděčná. Dlouho potom musela Majda o maminku pečovat a starat se o chaloupku úplně sama. Všechno se naučila s maminčinou pomocí. Byla ale šťastná, že má svou maminku doma v pořádku. Úplně zapomněla na to, jaké to je být lenivá.
Holky a kluci, doufám, že nejste takový peciválové lenivý, jako Majdalenka, která si uvědomila, že být líná a nepomáhat, je špatné až v okamžiku, kdy její maminka ležela s bolavou nožkou v posteli... Ono pomáhat a být užitečný, v pravou chvíli pomoci a mít na rtech stále milé slovo, tak to je to, co všem kolem vás dělá neskutečnou radost. A být takový, je krásné. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.