O PĚNKAVĚ PIPI

V malé, krásné, pevné a kvalitní budce na okraji lesa žila jedna pěnkava. To je takový maličký ptáček. Nijak se nejmenovala, byla to prostě pěnkava. Ale my jí budeme říkat třeba Pipi. Uvnitř budky bylo hnízdečko, které stavěla naše Pipi několik dlouhých dní – nosila do něj stébla a lístky, mech z celého lesa a pečlivě to vše splétala do měkoučkého pelíšku. Pak do hotového pelíšku snesla čtyři vajíčka a zahřívala je tak dlouho, dokud se z nich nevyklubala čtyři holá, bezbranná ptáčátka. Byla to veliká námaha. Taková péče o malá ptáčátka, to ale není žádná legrace! Pipi musela každou chvíli létat ptáčátkům pro žížaly, krmit je, zpívat jim písničky na dobrou noc, hlídat je před cizinci, stlát jim hnízdo v budce, aby to bylo pohodlné a nic je netlačilo – zkrátka je to velmi těžká práce, starat se o čtyři malá ptáčátka. Ale pěnkava Pipi byla pracovitá, a tak ptáčátka rostla a sílila a dařilo se jim velmi dobře. A teď trochu odbočím. Všimli jste si, jak je starost o ptáčátka, mláďátka a malé děti podobná? Vlastně je to stejné. Rodiče se starají - Pipi létala pro potravu, maminka vás krmí, Pipi zpívala písničky na dobrou noc, maminka s tatínkem vám čtou, Pipi je chránila a dělala vše, aby se měla ptáčátka dobře, a to samé dělají vaši rodiče i babičky. No, ale budu pokračovat.
Jednou, když už byla ptáčátka dost velká a když pěnkava Pipi přilétla s další várkou žížal a všechny znovu zasytila, sedla si mezi ně do hnízda a povídá jim:
„Už jste všichni velcí, a tak je načase, abyste se také naučili létat.“
„Ale mami, já mám strach!“ pískalo první ptáče.
„A mě se nikam nechce,“ pískalo druhé.
„A já se zase bojím,“ pískalo třetí. A to čtvrté raději neříkalo nic.
„Nebojte se, všechno vám vysvětlím a ukážu,“ říká maminka Pipi. A tak se začali učit létat. Nejprve jim to vůbec nešlo, padali na zem, klopýtali, marně máchali křidélky. Ale Pipi měla trpělivost, pečlivě jim vysvětlovala znovu a znovu jak mají křidélky hýbat a znovu jim ukazovala, jak se to dělá. Trvalo to dlouho, ale za chvíli se ptáčátka začala zlepšovat. Neulétla sice ještě tak daleko jako mamka, ale už jim to šlo mnohem lépe.
Pak jednoho dne přišla bouře, déšť a silný vítr. Lítaly hromy a blesky, obloha se blýskala, pršely provazy deště. Ptáčátka se rychle schovala zpět do hnízda v budce, aby jim vítr neublížil, ale pěnkava Pipi byla od budky moc daleko. Musela bouřku přečkat schovaná pod listem a než bouře přešla, byla celá prochladlá a promáčená. Druhý den ráno, když se počasí konečně zlepšilo, přilétla zpět do budky, a z posledních sil si lehla do hnízda.
„Mami, co se ti stalo?“ ptala se ptáčátka.
„V bouřce jsem prochladla a teď jsem nemocná,“ povídá jejich maminka. Byla tak slabá, že dokázala jen šeptat.
„Tak my se o tebe postaráme!“ rozhodla ptáčátka a ihned se pustila do práce. Jedno ptáčátko připravilo mamince studený obklad, druhé dolétlo pro čerstvé žížaly ke svačině, třetí jí uvařilo horký čaj a čtvrté jí zpívalo písničky, jako to vždycky dělávala ona jim večer před spaním. Tak se o ní ptáčátka starala několik dní, dokud se mamince neudělalo zas lépe.
„Moc vám děkuju,“ smála se Pipi na svá ptáčátka. „Bez vás bych si s tou nemocí neporadila.“
„Ty jsi nás naučila všechno, co známe a umíme, maminko,“ odpověděla jí ptáčátka. „Vždycky se o tebe postaráme, když budeš nemocná, nebo až budeš stará.“ Maminka se štěstím rozplakala, neboť věděla, že své potomky vychovala tak, aby se za ně nemusela stydět. Byla spokojená.
Teda kluci a holky, věřím tomu, že lásku a péči, s kterou se o vás rodiče starají a kterou vám dávají, jim jednou dozajista vrátíte. Zdroj Facebook- Pohádky dědy Martina.