O INDIÁNCE

Hodně daleko odtud, v jedné indiánské zemi žila jedna holčička. Měla dlouhé černé havraní vlasy, které každé ráno splétala do dvou dlouhatánských copů. Na hlavě nosila pestrobarevnou čelenku z korálků, ve které měla zapíchaná barevná pírka. Jmenovala se Malia, což v naší řeči znamená ten, kdo je klidný. Její maminka i tatínek, kteří byli taky indiáni, žili ve vysokých stanech. Malii se moc líbilo, jak žije. Jako indiánka. Uměla rozdělávat oheň bez sirek nebo malovat na kameny barvami, které si sama vyráběla. Taky jako správná indiánka rozuměla zvířatům. Když byla Malia starší, čekala ji zkouška. Každá indiánka měla svého koně. Na ničem jiném nejezdili. Koně byli pro ně ti nejlepší přátelé i pomocníci. Jenže indiáni si koně nekupovali. Museli si najít koně divokého, ochočit si ho a sblížit se s ním. A to nebylo jen tak. A přesně taková zkouška čekala malou Maliu. Musela si najít svého koně.
Několik měsíců už chodila na louku za lesem, kde se sem tam divocí koně ukazovali. Jeden z nich se jí moc líbil. Byl světlý a měl na sobě nádherné puntíky. U nás by se řeklo, že byl kropenatý jako slepičky na venkovském dvoře. Jeho lesklá hříva se na slunci třpytila. Byl nádherný a Malia si ho moc přála mít, chtěla si ho ochočit. To chtělo ale čas a hodně trpělivosti. Nějakou dobu koně pozorovala. Jednou si indiánka přímo na louku sedla. Seděla tam klidně a čekala. Po chvíli slyšela dupot kopyt. Položila si ruku na zem, zavřela oči a cítila, jak se otřásá zem, když koně běží. Celé stádo si přiklusalo na louku. Někteří si dávali šťavnatou trávu, jiní jen pobíhali, ale ten nejkrásnější z nich pokukoval po Malii. Opatrně se k ní přiblížil a snažil si ji očichat.
„Jen klid. Musím být klidná. Pojď si mě prohlédnout, pojď, jen pojď,“ říkala si potichu pro sebe indiánka a ani se nehnula. Nechtěla ho vyplašit. Ale pokaždé, když už byl kůň skoro u ní, odfrkl si a odběhl. Malia to ale nevzdala. Věděla, že musí být trpělivá. Každý den chodila na louku, seděla tam a čekala, až přiběhnou koně. Pak nechávala grošáka, aby ji pozoroval a občas se jí dotkl. Celou dobu, kdy se kůň pokoušel nesměle přiblížit k indiánce, trpělivě a klidně seděla.
Jednou, když Malia seděla na louce a čekala na koně, z ničeho nic z lesa přiběhl vlk. Mladá indiánka úplně ztuhla. Kdyby se postavila a začala utíkat, tak by ji vlk chytil. A tak dál seděla a doufala, že odejde nebo že se mu ubrání. Vlk slídil kolem Malii a s vyceněnými zuby, jako by si prohlížel svou večeři. V tu chvíli indiánka cítila, jak se zem otřásá. Přibíhali koně. Když se objevili na louce a grošovaný kůň viděl, jak Malia sedí uprostřed louky a blízko ní krouží vlk, neváhal ani vteřinu. Rozběhl se k ní. Postavil se před ní na zadní a začal ržát. Silně vykopával nohama a svým tělem indiánku chránil. Vlk poznal, že kůň Maliu brání. Sklopil uši a odešel. Pak se grošák otočil k mladé dívce, která pořád seděla na zemi, a svou velkou hlavou se jí opatrně otíral o ruce. Malia ho hladila a po tváři jí radostí tekly slzy. Divoký kůň pro ni riskoval svůj život. Tak dlouho čekala, až se k ní přiblíží. Tak dlouho doufala, že jí to dovolí. A teď k ní přišel sám. Chtěl to, a dokonce ji ochránil. Její trpělivost se jí vyplatila.
Když dneska půjdeš přes indiánskou zem, a uvidíš mladou a moc hezkou dívku s černými dlouhými vlasy, jak jezdí na krásném světlém koni s puntíky. Nemá sedlo a ani uzdu. Sedí mu jen na hřbetě a drží se jeho hřívy. Věří si, rozumí si a chrání se.
Tak co kluci a holky, líbilo? Věřím, že jo! Být trpělivý, to je v dnešní době hodně těžké. Ale jde to. Jeden slavný muž jednou řekl, trpělivost růže přináší. Takže nikdy na nic netlačte, vše se uděje v ten správný čas a správnou chvíli. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.