O synagoze Maislově

Tak jako některé jiné pražské svatyně židovské vystavěny byly nákladem bohatých Židů, zřízena byla i synagoga nazvaná po svém
zbudovateli Maislova.
Mordechaj Maisel byl boháč veliký. Žil v Praze v letech 1558–1601
a zbohatl tu obchodem, ale hlavně tím, že půjčoval peníze šlechtě,
dokonce i císaři Rudolfovi II., jemuž se často hotových nedostávalo.
Ale z vyzískaných peněz Maisel štědře dařil čtvrť, v níž přebýval:
dal ulice Židovského Města vydlážditi, špitál tam zbudovati i lázně,
hřbitov rozšířiti, i jinak se staral o své souvěrce. Také synagogu jim
v Praze vystavěl.
Byl však Mordechaj Maisel původem z chudé rodiny. O tom, jak
bohatství nabyl, vypravuje pověst takto:
Rabi Jicchak, primas Židovského Města pražského, odjel kdysi
za řízením nějakým z Prahy na venek a vracel se domů samým
večerem. Silnice vedla lesem, a když do něho přijeli, byla už tma
tmoucí. Sotva na krok bylo viděti a kočímu nezbylo než kráčeti při
koních a vésti je. Po nějaké chvíli se ukázalo mezi stromy opodál
cesty žlutavé světlo. Primas poručil kočímu zastaviti. Potom slezl
z vozu a dal se lesem k tomu světlu. Přišel blíž a vidí, mezi stromy
je tam hromada nemalá peněz zlatých a stříbrných, od té hromady
světlo vychází, při ní stojí dva pidimužíci, peníze z ní hrnou do
měšců. Tak horlivě to činili, že ani nezpozorovali primasa. Tomu
zvědavost nedala, a tak oslovil mužíky:
„Povězte mi, pro koho je to všecko bohatství?“
Tu se jeden z pidimužíků obrátil k primasovi, zamračil se nemálo
a odsekl:
„Pro tebe není.“
A v tom okamžení zmizel a s ním i hromada peněz i měšce naplněné.
Stál tam jen jeden pidimužík a chystal se sesbírati několik
zlaťáků v mechu pohozených. Primas opětoval otázku a dostal
stejnou odpověď jako předtím.
„Pro koho tedy?“ naléhal primas.
A tu mu pidimužík pověděl, že pro někoho z Židovského Města
pražského, ale jména říci nechtěl. Dodal ještě, že rabi dílo přerušil
a tím uškodil svému souvěrci.
„Pověz tedy aspoň, kdy ty peníze dostane!“ primas se neodbytně
dotazoval dále.
„Až se vdá tvoje dcera, rabi Jicchaku!“
Primas užasl nad tou odpovědí i nad tím, že jej pidimužík zná.
Díval se po zlaťácích a prosil pidimužíka, by si je směl sebrat.
„Nesmíš,“ byla odpověď, „jen vyměnit dovolím, chceš‑li.“
A tak rabi Jicchak dal pidimužíkovi tři dukáty a směl si za ně tři
zlaťáky sebrati. Sotva je dal do opasku, zmizel pidimužík a kolem
bylo tma. Rabi se vrátil šťastně k svému vozu, jda po hlase kočího.
Tomu potom namluvil, že to uhlíře nějaké spatřil; nechtěl mu
pověděti pravdu. Usedl na vůz, kočí pobídl koně a brzy byli z lesa
venku.
Ještě přede dnem dojeli do Prahy.
Již cestou a potom doma přemýšlel rabi o tom podivném zjevení
a o významu slov pidimužíkových. Konečně si řekl:
„Komu jsou určeny všechny ty peníze, ten dojista dostane i ty
tři zlaťáky v lese vyměněné. Uvidím, co se stane!“
A jak si usmyslil, zabalil jeden ze zlaťáků do hadříku a oknem na
ulici vyhodil. Číhal potom v skrytu za oknem, co se stane. Chodili
lidé ulicí, dost jich chodilo, ale špinavého hadříku si nikdo nevšiml.
Až k večeru spatřil rabi chlapce nuzně oděného, který odněkud
přiběhl, rozhlížel se po dlažbě, a spatřiv hadřík, skočil k němu,
sebral jej a utíkal s ním pryč.
„To že by byl ten, jemuž se dostane pokladu?“ řekl si rabi. Nechtělo
se mu věřiti.
I učinil na druhý den s druhým zlaťákem stejně, a hle! Zase ten
chudý chlapec přiběhl jako najisto a zlaťák v hadříku sebral. A tak
se stalo i následujícího dne s třetím zlaťákem.
Teď už primas věřil. Chtěje pak znáti toho šťastného chuďasa,
poručil, aby obecní sluha na ulicích veřejně vyhlásil, že on, rabi
Jicchak, ztratil tři zlaťáky a že chce poctivého nálezce odměniti.
Sotva to bylo vyhlášeno, přiběhl do domu primasova chudý chlapec
a vypravoval, že on ty zlaťáky našel.
„Ale jen dva nesu,“ dodával chlapec zkroušeně, „třetí jsem dal
matce; má obchod se starým železem a potřebovala na nákup.
Však zase odvede zlaťák, až peníze strží.“
A když se primas chlapce zeptal, jak to, že třikráte přišel k jeho
domu pro zlaťák v hadříku zabalený, vypravoval mu Mordechaj –
tak se hoch jmenoval –, že třikráte byl ve snu neznámým hlasem
vybídnut, aby šel k večeru do té ulice, kde před domem primasovým
najde zlaťák.
Tím byl rabi přesvědčen, že Mordechaj vskutku je ten, jemuž se
dostane pokladu. Vypátral, že je to synek rodičů chudobných, ale
poctivých, otec že je stár a slep, matka že skrovně živí sebe i rodinu
vetešnictvím. I došel k rodičům Mordechajovým a prohlásil,
že chce chlapce vzíti k sobě, že jej bude chovati jako vlastního
syna. Rodiče se zaradovali, ale Mordechaj nechtěl; kdo prý bude
vodit slepého otce třikrát denně do synagogy? Rabi byl potěšen,
že chlapec je tak hodný. I bylo konečně ujednáno, že bude Mordechaj
přebývati v domě primasově, ale že může mezi dnem choditi
s otcem.
Slepý Šalum Maisel i jeho žena se radovali nemálo z toho velikého
štěstí, které potkalo jejich synka, a svolávali požehnání boží
na hlavu primasovu. Ten si odvedl Mordechaje domů a měl se
k němu jako k vlastnímu.
Tehda bylo mladému Maislovi patnáct let. Učil se dobře, ale
také v obchodě primasově se osvědčoval nemálo. Po sedmi letech
mu dal primas svou dceru za manželku.
Záhy po svatbě se vypravil primas se svým zetěm do toho lesa,
kde kdysi zažil tak podivnou příhodu. Ale neřekl mladému Maislovi,
proč tam jedou. Třebaže však celou noc v lese zůstali, nespatřili
ani pidimužíky, ani hromady peněz. Mrzut vracel se primas k ránu
domů. Na zeťovo naléhání řekl, že měl nedávno živý sen o pokladě
v tom lese. Bližšího nepověděl nic.
Ještě dvakráte se vypravil primas se zetěm do toho lesa, ale
marně. Tu si řekl, že to všecko byl jen klam a mam, že jej tím viděním
ďábel ošálil.
Zlost jeho se obrátila proti zeti; říkal si stále:
„Za jakého boháče mohl jsem dceru provdat, a teď mám zetě
nuzáka!“
Od té doby byl nevrlý na mladého Maisla, najevo dával svoji
nenávist a došlo to tak daleko, že zeť, nechtěje snášeti stálá příkoří
tchánova, vystěhoval se z jeho domu i se ženou svou. A že byl
dobrým obchodníkem, zřídil si obchod se železem, který v jeho
rukou záhy vzkvétal. Po celé Praze i daleko v okolí znali obchod
Mordechaje Maisla, člověka přičinlivého a poctivého, jenž začal
brzy bohatnouti. Přitom však jsa srdce šlechetného a pamatuje
na svůj původ, činil chudým dobře.
Jednou, bylo přede žněmi, přišel do Maislova krámu starý sedlák,
povídá, že by chtěl kosy a srpy nakoupit na žně. Maisel hned, jen ať si
vybere, co potřebuje. Ale sedlák se poškrábal za uchem a povídá:
„Těžká věc! Vybral bych rád, jen nemám teď, čím bych zaplatil.
Ale úroda je pěkná, až sklidím a prodám, bude peněz dost. Chceš‑li
na úvěr dáti, vezmu.“
Poctivý Maisel přistoupil na takový obchod, důvěřuje sedlákovi,
ani se ho neptal, odkud je a jak se jmenuje. Ale sedlák řekl:
„Chtěl bych ti přec jen záruku nějakou dáti. Máme doma starou
železnou truhlu, nikdo nepamatuje, jak se k nám dostala. Přijedu
s vozem, přivezu truhlu a odvezu si srpy a kosy.“
Také vskutku třetího dne byl tu sedlák, truhlu přivezl. Maisel ji
prohlíží, vidí, že je pěkné práce řemeslné, dobře zachovalá, sama
že stojí za to, zač jsou srpy a kosy. Řekl to také sedlákovi a nabídl se,
že truhlici vezme místo peněz. Jen o to šlo Maislovi, co je uvnitř;
to že by sedlákovi vrátil. Pokusil se otevříti umělý zámek truhly,
ale nepodařilo se mu to. Povídá sedlák:
„Kdož ví, není‑li tam nějaké kamení, že je truhla tak těžká. Nestojím
o to. Nech si truhlu i to, co je v ní.“
Ale poctivý Maisel nechtěl. A tak se smluvili, že sedlák po žních
přijede do Prahy, do té doby že truhla bude otevřena, a bude‑li
v ní co cenného, že to Maisel sedlákovi vrátí nebo od něj odkoupí.
S tím sedlák odešel.
K večeru, když Maisel chtěl z krámu odejít, pokusil se ještě jednou
otevříti truhlici. A jak tak želízkem zahnutým v zámku otáčí,
najednou víko odskočilo, truhla byla otevřena. A v ní – jaký div – až
po okraj plno zlaťáků a stříbrňáků. Maisel byl úžasem jako zkamenělý.
Vzpomněl na sedláka; ale kde ho teď hledat? Když potom
všecko promyslil, zavřel zase truhlu, odtáhl ji do nejzazšího kouta
krámu a zakryl všelijakým starým harampádím. Chtěl, až sedlák
po žních přijede, odevzdat mu obsah truhly.
Ale bylo po žních, léto přešlo i podzim, zima tu, a sedlák nejde.
A tak přešel celý rok, nikdo se nehlásil o obsah truhly u Morde–
chaje Maisla. Ten sám pátral po pražském okolí, poptával se po
Praze na hospodách, kde se venkované stavívali, ale po starém
sedláku jako by se země byla slehla. Maislova žena, jíž se s tou věcí
svěřil, nepřestávala jej pobízeti, ať ty peníze už považuje za své, ať
jich užívá, ale poctivý Maisel odmítal. Tu se žena jeho vypravila
jednoho dne k svému otci a pověděla mu všecko.
Mladý obchodník užasl nemálo, když se ve dveřích jeho krámu
objevil tchán, rabi Jicchak. Ten nenechal zetě dlouho na pochybách,
co mu chce. Hned pověděl, že ví od dcery o té truhle a že ji může
Maisel považovati s dobrým svědomím za svůj majetek. A potom
vypravoval o svém vidění v lese, o pidimužících a o tom, co mu jeden
z nich řekl. Tak přesvědčil zetě, že obsah truhly náleží jemu.
Ale Maisel tím bohatstvím nezpyšněl. Nepověděli nikomu o tom.
Jen vrchní rabín obce židovské zvěděl o zbohatnutí Maislově, když
mu ten odevzdal peníze na stavbu nové synagogy.
„Bude‑li třeba, dám ještě,“ řekl Maisel udivenému rabínovi, „jen
to si vymiňuji, aby se nikdo nedověděl, čím nákladem se synagoga
staví.“
Vrchní rabín zachoval vše v tajnosti, a teprve když nová synagoga
byla slavnostně otevřena, prohlásil před celým shromážděním,
kdo je její zbudovatel. Z toho byla radost veliká v židovské
obci a všichni velebili štědrého dárce. Nová synagoga pak byla
pojmenována Maislovou.
Mordechaj Maisel, člověk zlatého srdce, zůstal i nadále příznivcem
souvěrců svých a mnoho dobrého vykonal pro ně, jak už svrchu
bylo pověděno.