Osudová rozhodnutí

Hnala je před sebou fronta nejstrašnější války v dějinách lidstva. Mladá žena nesla v náručí tříletou dceru a vedle ní cupital s hrůzou v očích pětiletý syn. A za patami jim dunělo, … a za patami jim hořelo...
Zvažovala, zda se neskrýt někde v lese a počkat tam, ale mrazivý lednový vítr pálil jako oheň. Neměli by zde šanci, to snad budou ve větším bezpečí v té osadě, ...už to není daleko...

…netrvalo dlouho a nalezla přiměřeně vhodný úkryt. Své děti posadila v rohu velké stodoly a jejich malý pelíšek obložila a zakryla slámou, aby je nebylo vidět a aby je i hřála. Ano, tohle je jen provizórium, musí najít nějaký sklep nebo jiné, bezpečnější místo, ...nebo jiné lidi, ...prostě musí.

Synovi přikázala, aby v žádném případě neodcházeli, za chvíli se jistě pro ně vrátí a odvede je do bezpečí. Děti rychle políbila a zmizela.

Vzdálené výbuchy se přiblížily a nakonec začaly granáty dopadat přímo na osadu a její okolí. Děsný rámus vybuchující těžké munice se mísil se střelbou z ručních zbraní, řev motorů těžkých obrněnců se mísil se svistem všudypřítomných střepin a hřmotem leteckých motorů, ...zřetelně děti slyšely i výkřiky lidí.

Trvalo to už dlouho, máma se nevracela a rámus kolem byl stále stejně intenzívní, ještě celý zbytek dne a skoro celou noc. Děti byly vyděšené tiskly se k sobě, vzájemně se zahřívaly a vzájemně se také podporovaly. Měly strach i plakat, ...vydat byť jen hlásku. Tiše šeptem si opakovaly pořád dokola jen jedinou modlitbičku, ...ať už máma přijde, ať už přijde, ...pro ně...

Nad ránem se lomoz výbuchů začal vzdalovat a řídnout, až těsně před východem studeného, za mlžným oparem ukrytého slunce, ustal úplně... ...a psychicky vyčerpané, promrzlé a vyhladovělé děti ve svém pelíšku usnuly...

...až potom si pro ně přišla jejich vymodlená máma, nikdy nepochybovaly o tom, že dodrží své slovo. A odvedla si je s sebou...

...prosvětleným a prohřátým, rozkvetlým sadem s včelkami a motýlky, ranní rosou po pěšince mezi vonícími stromy...

...přímo vycházejícímu Slunci vstříc...