Vlk a volavka

Když vlk táhne krajem, nikdo si před ním nemůže být jistý. Potvrdí
vám to ovečka i zajíc, kohout i volavka.
A přece volavka jednou zapomněla, s kým má tu čest. Potkala
vlka, který žalostně naříkal. Spolkl kost, ta se mu vzpříčila v tlamě
a vlkovi hrozila smrt.
Proto tak naříkal, proto prosil volavku, aby mu pomohla. „Volavko,
měj slitování,“ kňučel, „když mi kost z tlamy vytáhneš, dobře
se ti odměním.“
Touha po odměně – spíše než soucit – přiměla volavku, aby
strčila hlavu vlkovi do chřtánu a kost mu zobákem z tlamy vytrhla.
„A teď mi dej tu slíbenou odměnu!“ žádala.
„Jsi slepá? Nebo jsi zapomněla, že mluvíš s vlkem? Jediná odměna,
které se ti může dostat, je, že tě nechám uletět, ty hlupačko!“

Tohle vlk řekl a řekl pravdu.
Kdo je zlý, prokáže ti dobrodiní už tím,
že ti neublíží.