Vlk a psi

Jeden pastýř našel opuštěné vlče a vychoval je spolu se svými psy.
Vlče se dobře naučilo ovčáckému řemeslu, a když dospělo, stalo
se vůdcem psí smečky. Mělo nejrychlejší nohy a nejdravější srdce
a pastýř byl tuze spokojen.
Vůdce smečky ochránil stádo ovcí před vlky, a když přece nějaký
vlk ovečku ukořistil, pronásledoval ho i potom, co psům došel dech.
Když ale vlka doběhl, nedal se s ním do boje. Naopak. Rozdělil
se s ním o uštvanou ovci, vždyť sám byl také vlk. Pak se zase vrátil
k pastýři a k ostatním psům. Nikdo nic nezpozoroval, nikdo se nic
nedozvěděl.
Vlci však na čas odtáhli a vůdci smečky se zastesklo po ovčím
mase. A tak jednou potají sám ovci zabil a přizval své druhy psy na
hostinu. Psi se nedali dlouho pobízet. Vždyť koneckonců poslechli
jen příkaz vůdce smečky.
Pastýř si samosebou spočítal, že se mu čas od času nějaká ovečka
ztrácí, proto si v noci chodil lehat poblíž stáda.
A díky tomu jednou poznal, že lupiče má ve svém vlastním domě.
Vlka bez milosti zastřelil a celou psí smečku rozehnal. Dobře věděl,
že ze psa, který uvykl vlčím mravům, už nikdy dobrý ovčák nebude.

A to je poučení,
které mnohdy platí i o lidech.