Osel a cikády

Jeden osel se zaposlouchal do zpěvu cikád. Sladkost jejich zpěvu
mu učarovala, ale osel se neradoval. Záviděl jim a trápil se pro své
hýkání.
A protože všechny dary světa měřil jen svým žaludkem, jednou
se cikádám svěřil: „Máte tak krásný hlas. Chtěl bych umět zpívat
jako vy. Povězte mi, čím se živíte, co jíte a co pijete? Zkusím to jako
vy a budu jistě zpívat líp než ta nejsladší cikáda.“
„My na jídlo příliš nehledíme,“ odpověděly mu cikády. „Nás živí
večerní vánek a ranní rosa.“
A tak si osel vzal do hlavy, že bude žít jako cikády. Přes den se
postil a večer přežvykoval vánek, v noci svit měsíce a k ránu srkal
ranní rosu.
Trpěl hladem a zanedlouho i slabostí, ale měl tvrdou hlavu, jak
už někteří osli mívají. Vydržel to až do konce – a ten konec přišel
brzo. Osel pošel hladem a cikády mu na jeho poslední cestě smutně
zazpívaly.

A stejně nešťastně mohou skončit i lidé,
kteří chtějí za každou cenu dosáhnout něčeho,
co je proti jejich přirozenosti.