Nedáte si víno?

V místnosti byli sami dva. Druhý vzal přesýpací hodiny Dvanáctému. Byly to zvláštní hodiny. Velmi malé a velmi staré. Na jedné straně byla miniaturní mapa ostrova na straně druhé jen čísla.
Druhý vytáhl na stůl ještě kožený vak a z něj vysypal kusy nehtů. "To jsou nehty celé rady."řekl druhý dvanáctému, mluvil teď v zapomenutém jazyku první říše, jazyku rady. "Tři nebudou fungovat, jsou po smrti." chvíli je pozoroval a pak vytáhl jeden s černou skvrnou uprostřed."Tenhle je Osmého." řekl, otevřel hodiny v půli a zasunul nehet dovnitř. Poté hodiny zavřel.
Nehet se rozpadl na prach. Na straně s mapou se objevila nepatrná tečka na cestě mezi Ilharitskou věží a lidskou pevností "Hora", největší lidskou stavbou na ostrově. Čísla na sraně druhé se změnily, ale smysl žádný neměly.
"Vezme nás to do situace v budoucnu, kde se Osmí změní." Dvanáctý mlčel. Stál vedle Druhého a na čele se mu objevovali kapky potu.
Druhý vzal hodiny a zmáčkl je. Oba si zakryly zrak, protože se z hodin začal valit náhlý proud prudkého bílého světla.
Pak byla tma.
Dvanáctý byl rád, že udržel balanc. Neviděl nic. Jen tmu.
"Asi jsem oslepl." řekl dvanáctý se strachem v hlase.
"Je to jen promítací zařízení, nemůže ubližovat... Vidím oheň."
Druhý popadl Dvanáctého za paži a vedl ho směrem ke světlu.
Byli na rozhraní louky a lesa, podle měsíce se zdálo být kolem půlnoci. Druhý měsíc nebylo vidět a noční obloha se změnila.
"Tohle je daleká budoucnost." zapochyboval Druhý.
V kempu byly dva stany. Osmí seděl celí v černém u ohně, vlasy měl krátké a u pasu mu vysel meč. Strkal klackem do žhavých uhlíku a přežvykoval kus chleba.
"Osmí nebojuje s mečem mistře." řekl dvanáctý pochybovačně.
"Jsme dva tisíce sedmdesát pět let v budoucnu. Pravděpodobně se to naučil... podívej se na levou ruku. Nemá jizvu."
Dvojice si sedla k ohni a zkoumala Osmého. Osmí si dále hrál s ohněm. Neviděl je a oni necítili teplo ani chlad. Ani pach ani zem.
"Démonova polovina mohla zemřít." Přemýšlel Druhý."Nebo je velmi silně utlačovaná, jizva jen tak nemizí."
"Proč jste tady?" zeptal se Osmí ve zvláštním přízvuku lidské řeči a bez známky nadšení. Dvanáctý naskočil a rychle se postavil. Druhý si jen promnul bradku a upřeně muže sledoval. "Co chcete uprostřed noci v pustině?" zeptal se znovu a zvedl oči které mířily k Dvanáctému. "Jak to dělá?" zakoktal Dvanáctý.
Druhý mlčel. Osmí spustil oči a pokračoval v přehrabování uhlíků.
"Nemluví k tobě." řekl Druhý a stáhl Dvanáctého zpět dolu.
Sedící dvojicí prošel muž ve zbroji, helmici držel v ruce.
"Jsem Dálen strážce tajných podzemních východů Hory." muž mluvil stejným přízvukem. "Já jsem Osminus" Vstal a podal rytíři ruku, ten se však nepohnul. "Bylo nahlášeno použití jihovýchodního tunelu nepřátelskou rasou, konkrétněji Temným, nebo taky špinavým elfem ženského pohlaví.
"Temní elfové nejsou." řekl nevěřícně
Dvanáctý.
"Nebyli." Opravil ho Druhý.
"A mohu vám nějak pomoci?" zeptal se Osmí s úsměvem.
"Máme informace, že cestuje s vámi." Rytíř vypadal zaskočen chováním Osmého.
"To máte pravdu."
"Budu vás muset požádat o její vydání." Promluvil rytíř vážně.
"A já vás budu muset odmítnout." řekl Osmí a usmál se.
"Je jiný..." zašeptal Dvanáctý
"Tiše!" okřikl ho Druhý
Rytíř se napřímil "Žádám vás ještě jednou, Jestli znovu odmítnete, vezmeme si nepřítele silou." Muž kynul rukou a kolem kempu se potichu ozvalo natahování tětiv.
"Asi jsme to vzali za špatný konec...Nedáte si víno?" řekl usmál se a sklonil se k batohu. Tětiva u lesa brnkla vzduchem prosvištěl šíp a Osmí padl k zemi.
"NESTŘÍLET!" Zahřměl rytíř a sklonil se k Osmému. Z rány se valila černá mlha. osmí vzhlédl k rytíři. Oči mu zlatě zářili a bělma měl černá.
"Utíkej hlupáku!" Zachraptěl Osmí. Křeč Jím projela a jako by ho někdo praštil. S praskáním kloubů svalil na zem. Rytíř odstoupil a tasil meč. "Držte pozice! Jestli zaútočí, střílejte!"
Hvězdy i měsíc zmizely. Vyhasínající oheň byl poslední světlo.
"Jsi odvážný." zachraptěl smích z mlhy. "Zabiji tě jako posledního. Uvidíme kolik odvahy ti zbude." Mlha zahltila oheň a ten zhasl. "Pochodně!" Rozkázal rytíř. Ozvala se rána a dutý dopad rytíře na zem.
"Tohle není dobré." řekl Druhý.
Utekli.
V kempu zůstal jen ležící rytíř. těžce vydechoval. Výkřiky mužů se střídavě ozývali z různých vzdáleností.
Objevilo se světlo ve stanu a poté vyšlo ven s obrysem lidské postavy
zamířil k tělu, které se nacházelo půl metru před dvojicí.
Kulhal. Světlo vycházelo z hole, kterou držel muž v ruce.
Postava se sehnula k muži, zašeptala, a pak si shodila kápi.
Druhý zaklel a Dvanáctý se znovu postavil. Byl to on sám. Dvanáctý o dva tisíce let starší, plešatý, zjizvený a slepý na jedno oko.
Postavil se opřený o hůl a díval se před sebe jako by se snažil něco vidět. "Ohýbání času.." začal "...nepatří smrtelníkům. Nemůžu vás nechat pokračovat." Zíral svému mladšímu já do prsou.
Ozval se další výkřik.
Druhý se postavil. "Nejsi v pozici, kdy můžeš rozhodovat!" naježil se.
"Za žádnou cenu nepokračujte!"
"Mistře... ta hůl nám dělá stín!"
"Žij tam kde máš žít!" řekl starý Dvanáctý. Natáhl hůl směrem k dvojici, zavřel oči a něco šeptal. V tváři byl vyčerpaný.
Světlo z hole začalo houstnout a oslnilo je oba.
Šepot radního narušoval jinak nedotčené ticho.
Druhý se ohlédl a spatřil obrys postavy blížící se k nim. Byl rychlí, ale slyšet nebylo nic.
"Ten je můj!" ozvalo se z dálky. "Nezastavíš mě! Dnes ne!"
Postava se přibližovala velmi rychle, šepot radního přešel v silný odhodlaný hlas. Hůl byla pohlcena září společně s postavou.
Nad dvojicí proletěl stín. Ozvala se rána a démon, společně s dvojicí, odlétly do tmy.
Objevili se zpátky v místnosti. "Co to bylo?!" zaklel druhý.
"Myslím, že bychom neměli pokračovat." řekl opatrně dvanáctý.
"Ticho!" okřikl ho Druhý.
Druhý vzal ze země hodiny a zaklel. Byli rozbité. "Jak to udělal!" zamumlal rozrušeně.
Ozvala se rána a druhý se skácel na zem. Dvanáctý položil židli, vytrhl druhému hodiny, omluvil se a utekl ven.