Tam kde rostl Klokoč - kapitola 3.a 4.

Kapitola třetí


Hájovnou už se rozléhala vůně domácích buchet a paní Krusová, mohlo jí být přes padesát, právě rovnala svůj výtvor na dva mosazné táci, na kterých podávala svým přátelům a hostům své pečivo už její babička.

Paní Krausová byla silnější postavy a moc nevyrostla. Vlasy měla sčesané dozadu a sepnuté velkou sponou. Měla silné rty a baculáté tváře. Bylo na ní vidět, že je dobrá kuchařka, a že ráda vaří i pro sebe.

"Hedviko, vedu ti strávníky !" Zvolal její muž, který v tomto revíru dělal hajného ještě v době kdy se se svojí ženou neznali. A to už je pěkná řádka let.

Robert Kraus byl podstatně větší než jeho žena. Měl černý neodmyslitelný plnovous, kterým se pyšní snad každý myslivec.

"Byli tady na houbách a přepadl je déšť. Mohla by ses o ně prosím tě postarat ?" Vysvětlil hajný své ženě jejich návštěvu. Potom odešel na dvůr podívat se jak se daří jeho srnce, kterou našel asi před týdnem zraněnou v pytlákově pasti.

"Tak si odložte. Dám vám něco suchého na sebe a teplého do sebe," řekla oběma mladým starostlivá paní Krausová.

"Nemusíte se s námi obtěžovat," řekl Patrik s opětovaným úsměvem. "My hned zase půjdeme. Za hodinu nám jede vlak."

"Snad vám do té doby uschnou šaty, když ne, je riskantní jít v mokrém. Už není léto a mohli by jste pěkně nastydnout. Při nejhorším vás odveze muž. Máme tady auto, které je tady hluboko v lese velmi nutné na dojíždění do města," chtěla je uklidnit paní Krausová.

"Děkujeme tedy moc," ozvala se Monika, "jste velice hodná."

Po tomto přivítacím rozhovoru jim paní hajná nalila horký čaj a nabídla ještě teplé buchty. Pak se omluvila a odešla do svého pokoje pokračovat v pletení svetru, který chce věnovat svému manželovi k brzkému svátku. bude ho moci nosit hned, protože rána jsou už chladná a mlhavá. Zvláště v lese.

kapitola čtvrtá


"Nějak se mi tady nelíbí !" řekla Monika, když dopila čaj a spolkla poslední sousto té výborné makové buchty. "Je tady všechno takové staré a přesto, že jim dobře hřejou kamna, jde na mě jakýsi chlad. Doufám, že odtud odejdem ještě dřív než bude tma."

"Vždyť je to romantický. Stará hájovna hluboko v lese, všude samé stromy a zvěř. Je tu prostě klid, nádhera. Přiznávám ale, že někdy i ticho je skličující a nepříjemné jako právě teď," svěřil se se svými pocity Patrik.

Náhle však toto nepříjemné ticho bylo přerušeno ještě nepříjemnějšími zvuky. Snad raději, kdyby bylo to ticho. Jakoby někde nahoře nad stropem zaskřípali dveře, pak bouchly a začal přerušovaně jakýsi vrzot, dost podobný jakoby šel někdo po starých dřevěných schodech. Teď to bylo ono ! vrzalo to přesně v těch intervalech jako když schází ze schodů člověk pomalými kroky. Najednou se otevřely dveře a v nich stála štíhlá mladá dívka s černými vlasy přes celá záda. Zůstala stát ve dveřích a pohlédla na Moniku, aniž by při tom pohnula nějakým svalem v obličeji.

Monika ji chtěla zdvořile pozdravit, ale nevydala ani hlásku a zůstala s pusou dokořán. Pak ona tajemná dívka otočila pomalým pohybem hlavu na Patrika. Její oči byli černé, hluboké a jakoby nebyli ani lidské. Svým pohledem pronikla až do Patrikova podvědomí a ten se na ní celou tu dobu díval upřenýma očima.

Najednou se pomalu zvedal, došel až k ní a aniž by přerušili pohled do svých očí, zavřeli za sebou dveře a odcházeli. Jakmile dveře za nimi bouchly, Monika se probudila jakoby z hypnózy. A teprve teď si začala uvědomovat co se tu vlastně stalo. Když pohlédla na židli kde předtím seděl Patrik, všechno jí došlo. Vykřikla jeho jméno a když se neozval začala nešťastně brečet a za chvíli byla z toho všeho tak vyčerpaná, že jí hlava spadla na stůl a usnula.