Tam kde rostl Klokoč - kapitola 1.a 2.

Kapitola první


Pořádně se rozpršelo. Patrik s Monikou, snoubenci, byli promoklí až na kost. Vydali se dnes do lesa na houby, protože kolem poledne přestalo pršet, ale teď začalo opět. Pár hub už měli při vstupu do lesa a teď po menší pauze, kdy nemohli nic najít, objevili místo s kapradím, kde se schovávalo bezpočet hub. Jenže v tu chvíli začal ten liják. Něco nasbírali, ale potom hledali nějaký hustší smrček, pod kterým by se mohli aspoň trochu ukrýt před deštěm. Pod jeden si tedy vlezli, ale moc jim to nepomohlo. Vydali se tedy dál. Byli stejně už tak promoklí, že už jim déšť ani nevadil.

Patrik měl na sobě jen tričko s krátkými rukávy a přes to flanelovou košili. Monika si vzala naštěstí nepromokavou bundu, ale odnesly to její nohy. Přes tenisky všechna voda prosákla. Po chvilce chůze došli na nějakou cestu. Vydali se tedy po ní směrem kudy se domnívali, že přijdou k železniční trati, která je zavede domů. Najednou Monika strnula. Dívala se do hustého porostu malých stromků, kde cosi zahlédla. Když se Patrik podíval do jejich vytřeštěných očí, vylekal se také.

"Támhle něco je, něco velkýho" ! Řekla Monika s hrůzou v hlase a ukázala do křoví. Patrik myslel, že tam vidí nějakou příšeru nebo snad mrtvolu. "Ach, já myslela, že je to kanec a ona je to srnka". Oddechla si a Patrikovi se taky očividně ulevilo. To, ale ani jeden z nich nevěděl co je ještě čeká za hrůzu.


kapitola druhá


Došli na lesní křižovatku kde byly rozcestníky. Vyčetli z nich, že jejich domov je na opačnou stranu než kudy se dříve vydali. Bakov, kde bydleli byl odtud devět kilometrů.

"To snad ne ! Zpátky se mi teda už nechce a ještě do kopce," řekl naštvaně Patrik. Mohli se tím směrem vydat. Ještě před Bakovem by se schovali v kapli na Klokočce. To by, ale museli ještě pak hodný kus cesty do Bakova a jestli by nepřestalo pršet nemělo by to tedy smysl vydávat se tímto směrem. Šli tedy po zelené opačným směrem na vlakové nádraží v Bělé pod Bezdězem. To bylo pět kilometrů, ale ještě dřív kde se mohli setkat s nějakými živáčky byla hájovna. Ta byla odtud dva kilometry. Pomalu přestávalo pršet, když v tom zahlédla Monika v dálce mezi stromy něco se hýbat, ale tentokrát to bylo větší.

"Patriku, támhle, podívej !" ukázala zase Monika do dálky mezi stromy.

"Co tam zase vidíš, veverku ?" posměšně se zeptal Patrik a nebral Moniku vážně.

"Opravdu tam něco je Patriku, podívej. Vypadá to, že je to člověk," řekla tiše. Teď ho rozpoznal i Patrik. Byl to muž a v ruce měl pušku. Zalekli se. Kdo to je a co tady pohledává ze zbraní. Uvažovali. Pomalu se blížil k nim.

"Dělej jakoby nic, normálně se budeme bavit," řekl nenápadně a se strachem v hlase Patrik Monice.

"Já mám strach," řekla a pevně stiskla Patrikovi ruku.

"Dobrý den, tak co, na houbách ? Je jich hodně a bude jich teď po dešti ještě víc. Ale vám ten déšť neudělal tak dobře jako těm houbám, že mám pravdu ?"

"No, teď to snad už bude lepší. Vylézá sluníčko, tak snad nás usuší," zavedl Patrik rozhovor jakoby nic. A už znatelně klidnější. I Monika už povolila stisk své ruky a přestala se třást. Ten muž měl totiž kromě pušky, které se předtím tak obávali i zelený oblek, který nosí myslivci.

"To sluníčko by vás sice osušilo, ale trvalo by mu to trochu déle a nám kamna v hájovně hřejou přece jenom víc. Jestli tedy chcete, pojďte se mnou. Žena vám dá horký čaj na zahřátí a nějakou tu buchtu. Než jsem odcházel na obchůzku revírem, začala je péct." Nabídl jim svou pomoc hajný.