Cesta k jednoduchosti Milena Jesenská

Otužilost, nejkratší útěk z bolesti
Když si zdravý a otužilý člověk rozbije koleno nebo zkazí žaludek,
zasměje se, zatřepe a za nějakou chvíli je dobře. Když si zkazí
rozmazlený člověk žaludek, zavolá ihned lékaře. Lékař přijde,
poslechne puls, vyšetří jazyk, napíše prášky a předepíše dietu. Řekne:
nemáte silný žaludek. Vystříhejte se alkoholu a černé kávy, jezte
raději vařené maso než pečené a dbejte o dobré zažívání. Rozmazlený
člověk může být teď podle libosti nemocný, jak dlouho je mu to
příjemné. Jakmile ho maličkost zabolí, stačí, aby řekl: „Najedl jsem
se předevčírem pečeně, to bude asi od toho,“ a už může jít
do postele.
Může rozhlašovat: „Mám slabý žaludek, takový citlivý. Před
dvěma roky jsem byl vážně nemocen a tenkrát mi lékař zakázal pít
pivo. Nesmím ani dnes pít pivo, jak se napiji, už to cítím. Je to hrozně
smutné, mít citlivý žaludek. Nebýt toho žaludku, dávno už bych byl
odjel do ciziny a naučil se tomu a tomu. Ale bojím se. V cizině vaří
tak podivně, jistě bych se rozstonal.“ A tak do nekonečna. Celý život.
Kdybychom chtěli, mohli bychom být skoro vždycky nemocní.
Kdybychom chtěli, mohli bychom chodit po světě a dávat se litovat.
Znáte typ lidí, kteří to dělají? V zimě je jim příliš zima, v létě příliš
horko. Když mají mnoho práce, fňukají, že to nemohou zastat, když
mají málo, fňukají, že se nemohou uživit. Když se jim něco přihodí,
říkají: já si to přece nemohu dát líbit, a myslí tím, že jiný by si to
třeba mohl dát líbit. Činí z nespokojenosti životní názor a kolikrát
jsem si už myslela, že to není špatný obchod a že se při tom dá
všelicos vydělat: určitě alespoň jakási omluvenka vlastní
neschopnosti.
Takoví lidé se této hypochondrie ovšem nepustí. Kdyby se jí pustili
a stali se docela obyčejnými a normálními lidmi, ukázalo by se, že
jsou přespříliš normální, snad normálnější, než by jim bylo milé.
Ještě jste se nikdy nepřistihli, že předstíráte, jako by vás něco
bolelo víc, než to vlastně bolí? Třeba jen docela sami před sebou.
Říkáte si, že to je hrozné, nesnesitelné a nepopsatelné, a přece moc
dobře víte, že by se to dalo odbýt slovem: je to zlé. Na dně srdce víte,
že to vydržíte, a víte také, že nemůžete dělat nic jiného než to prostě
vydržet. Ale přece chodíte po pokoji, naříkáte a bědujete. Myslím, že
každý člověk má chvilky, kdy to v něm opravdu vypadá, jako by to
bolestí už nevydržel, ale těch je snad pár do života. Kupodivu však
v nás zanechávají jakousi heroickou vzpomínku. Máme dojem, že
jsme něco úžasného vykonali, a v jistém smyslu to také tak je. Ale
po druhé je pro nás těžké postrádat tuto hrdinnost a bojím se, že
se nesnažíme dost nesentimentálně dostat se z bolesti. Vytrváme
v ní déle, než je třeba, a obdivujeme se. Nešťastný člověk však není
k obdivu, nešťastný člověk je k lítosti. Je možné ho politovat a soucítit
s ním, je možné ho i obdivovat, nese‑li svou bolest krásným
gestem, ale o těch teď nemluvím.
Jsou však lidé, kteří jsou jako z ocele. Jsou to jedině ti, kteří mají
pevný názor na život a práci a kteří touží po pracovní tvorbě, třeba
nepatrné. Dovedou utužit neviditelné svaly srdce, jako dovedou
utužit svaly svých paží. A když je něco potká, smáčknou to nějak,
bůhví jak, a žijí dál, aniž by se poškodili. Když si člověk dobré vůle
tělesně ublíží, uzdraví se brzy a dobře a není lepšího lékaře nad vůli
být zdráv. Když si člověk dobré vůle ublíží duševně, přetrpí své hoře
a usmýká je. Zmoří jej doslovně a zašlape. Myslím, že se to nikdy
nemůže povést někomu, kdo vyrostl v názoru, že je na světě
nejdůležitější.
Jakmile se takovému člověku něco přihodí, nemůže jinak než
se zabrat do svého hoře a hýčkat je, nemá, proč by se mu bránil. Když
se vám však podaří uvěřit, že to je dost jedno, jestli jste šťastní či ne,
a to se vám asi podaří, když si uvědomíte, kolika lidem se asi vede
hůř než vám a kolik lidí by nemělo ani čas, ani peníze hýčkat svoje
lítosti a oddat se svému rozmazlení, naleznete v sobě vůli k životu
a vůli ke zdraví. Jakmile je ta, dostaví se ostatní tak instinktivně jako
u zvířete, které, zranivši se, vyléčí se samo tajuplnou pozemskou
moudrostí. Někde něco popadnete a nějak si to zařídíte, a přejde
trochu času a přejde několik podařených vítězství nad sebou, a ani
nevíte jak, ale najednou je z vás pevný člověk, který miluje život
a neutíká před ním do oslí lavice.