Dožít své poslední dny?

Tuto starou paní k nám přivezli, aby zde „dožila své poslední dny“.
Přesněji řečeno — přivezl ji její synovec: velký, sebejistý muž v plné síle, s výrazem člověka, který je přesvědčen, že svět mu něco dluží už jen tím, že existuje.
Hned ve dveřích řekl:
— Nechte ji tady zemřít. Vy jste na to zvyklí. Jen si uvědomte: už není úplně při smyslech.
Stařenka mezitím seděla na židli, houpala nohama a usmívala se z okna, jako by se jí všechno kolem vůbec netýkalo.
Jeho žena — tichá, ostýchavá, životem přitlačená k zemi — přinesla kufry a zastavila se v rohu, jako někdo, kdo se celý život učil být neviditelný.
Synovec se postavil doprostřed místnosti a suše oznámil:
— Moje teta se rozhodla strávit poslední dny mezi sobě podobnými, — a vrhl na ni chladný, přezíravý pohled.
Manželka okamžitě přikývla a zčervenala.
— Její rozhodnutí respektuji. Ačkoli ona, samozřejmě, nerespektuje mě.
Jeho žena opět přikývla — automaticky, jako naučený pohyb.
— Až do dneška žila v našem domě. Dům je samozřejmě napsán na ni, — znovu ten pohled k ní.
Manželka zbledla a sklopila oči.
— Už se o ni nemůžeme starat. Chtěli bychom… ale nejde to. Práce, napětí mezi námi, a její zdravotní stav se rychle zhoršuje. Rozumíte.
— Čí zdravotní stav? — zeptal jsem se.
— Pacientky, samozřejmě, — odpověděl, zapínaje si kabát.
Jeho žena hlasitě polkla, jako by se omlouvala za vlastní existenci.
— Budeme ji navštěvovat.
— Rozumím.
— Ještě jsem nedomluvil! — zvedl bradu. — Přijedeme jednou týdně. Ne častěji. Věci si balila sama. Nejsou nové, ale na tu dobu, která jí zbývá, postačí. V jejím stavu je oblékání do krásy beze smyslu.
— A odkud víte, kolik času jí zbývá? Jste lékař? — zeptal jsem se, aniž bych se snažil svou ironii skrýt.
— Jsem realitní makléř! — prohlásil hrdě. — Nemovitosti jsou moje práce!
— To je zajímavé, — odpověděl jsem. — Zvlášť když ta nemovitost patří jí, ne vám.
— Zbývají jí dva měsíce. Maximálně půl roku. Každý schopný lékař by to potvrdil!
Jeho žena opět pokorně přikývla, jako někdo, kdo už dávno zapomněl mít vlastní názor.
— Takže ji žádný lékař nevyšetřil?
— Žádný skutečně kompetentní, ne. Až donedávna byla skoro zdravá.
Nechal telefonní číslo a odešel.
Jeho žena — tiše, skoro omluvně — šla za ním.
Jakmile se dveře zavřely, stařenka ožila:
— Díky Bohu! Konečně jsou pryč!
— Omlouvám se… — začal jsem.
— Ale kdepak — mávla rukou. — On je hlupák. A ona — chudák, celý život přidušená. Neměla jsem děti — Bůh mi je nedal. Tak jsem je jednou pustila do svého domu.
A oni se zabydleli.
A začali si myslet, že je všechno jejich.
— Rozumím.
— Je přesvědčený, že dům zdědí.
— To jsem pochopil.
— Jenže nedostane nic! Dům jsem prodala sousedům. A peníze — část použiju, část zůstane jim. Mají nádhernou vnučku — zítra ji uvidíte.
A jemu jsem neřekla ani slovo.
To bude překvapení!
— Chytré. Mám rozbalit kufry?
— Ne! Všechno do koše! Samé hadry. Zabalila jsem to jen kvůli němu, aby se neptal. Zítra mi sousedka přinese opravdové věci. Hezké.
Já umírat ještě nehodlám.
A člověk musí žít krásně.
Rozhlédla se, lehce tleskla rukama:
— Tak… kde si tu můžu dát kávu? A kousek koláče — rozhodně koláč!