Komplikovaný nástup do života.

Byla jedna hodina po půlnoci, 3. 3. 2003, a já pocítila kontrakce. To si ze mě ten kluk dělá snad legraci! Kam se hrne, vždyť rodit mám až za měsíc?! Klid, hlavně neplaš, matko, to určitě nic nebude. Asi poslíčci.
O dvě hodiny později jsem byla na cestě do porodnice.
V porodnici mi sestřička oznámila, že určitě rodit nebudu. Na monitoru není nic vidět, takže nemůžu mít žádné bolesti. Na mé námitky mi odsekla, že přece vidí, že jí tam na monitoru neběhají ty křivky, ne? Dávala mi jasně najevo, že takových hysterek, jako jsem já, tu má do hodiny tucet. A já si vzápětí prokousla ret, protože to na mě zase přišlo. Ještě chvíli mi bude tvrdit, že bolesti nemám, a pokoušu i ji.
Přišel pan doktor. Zkontroloval, jak to tam dole vypadá, a zvesela zahlásil: „Ták, maminko, budeme rodit.“
„To je mi ale překvapení,“ prohodila jsem jedovatě směrem ke kyselému ksichtu v bílém čepečku, který se tvářil, že ani ten doktor tomu vlastně vůbec nerozumí.
Miminko se rozhodlo, že mě trochu poškádlí, a šprajclo se uvnitř bokem. Musím ho otočit hlavou dolů. Dostala jsem tedy povel ke cvičení.
Skákání na míči ještě OK, věšení na žebřinách docela dřina. Ale snažím se. A u toho řvu tak, že i ten úplně největší lev na světě by se mohl učit. Trochu je mi sice trapně, ale co, hlavně že to pomáhá.
Když mi později píchli vodu, zjistilo se, že moje cvičební kreace zaznamenaly úspěch. Ovšem velmi relativní. Chlapeček se sice otočil, jenže jinak, než by měl. „Maminko, to bude ale děsnej rebel,“ vtipkoval doktor. „Vystrkuje na nás zadek, hahaha.“
Mně do smíchu nebylo, šly na mě mdloby. Poprosila jsem o možnost rodit císařem. Zamítnuto, to se na požádání prý nedělá. Mám být statečná. A na podporu mojí statečnosti mi oznámil, že na takhle komplikovaný porod si netroufá. Zmizel.
Přemýšlela jsem, že uteču taky, ale v tom vešla paní primářka se slovy, že mě dodělá ona. Při pohledu na tu dvoumetrovou, svalnatou paní jsem o tom vůbec nepochybovala.
Naštěstí ale byla opravdu milá a nekřičela o moc víc než já.
Dopoledne, dvě minuty před čtvrt na dvanáct, na nás Honzík konečně vystrčil ten svůj prťavej, špičatej, fialovej zadek.
Trochu jsem se strachovala, jestli to dítě nebude morous, protože když člověk vstává pr**lí napřed, stojí pak celý den za houby. Natož když se takhle rovnou narodí, že jo. Ale mé obavy se naštěstí ukázaly jako naprosto liché. Pár týdnů sice, jako většina zdravých miminek, prořval, ale pak už z něj bylo veselé, malinko víc (úplně monstrózně, neuvěřitelně, šíleně) živoučké dítě, které mi i přes ten náročnější začátek naplňuje život radostí, hrdostí, štěstím a láskou.
A datum si nakonec taky vybral úžasné.
To nejkrásnější datum v mém životě.
3. 3. 2003. Zdroj Facebook - Hlavně se z toho ne - však vy víte...