TO DOKÁŽOU JENOM CHLAPI

Byla jsem v obchoďáku, když na mě přišla urgentní malá potřeba. Ale tak naléhavá, že jsem musela okamžitě zkřížit nohy, abych si necvrkla do spoďárů.
Chvilku jsem tak stála před výkladní skříní Zverimexu a předstírala nesmírný zájem o zubní kartáčky pro psy. Když to trochu povolilo, mohla jsem vyběhnout hledat záchody.
Přiběhla jsem rychlostí inkontinentního blesku do místnosti s nápisem TOALETY, vletěla do první volné kabinky, zabouchla dveře a konečně mohla povolit. Dostavil se i nečekaně silný zvukový doprovod. Hromobití, které málem odloupalo všechny kachličky ze zdi, ale to mi bylo jedno. Hlavně, že jsem to stihla včas. Bez ztráty kytičky.
Asi po dvou vteřinách jsem za dveřmi uslyšela hluboký chlapský hlas a smích.
„Ty vole, tohle dokážeme jenom my chlapi!“
Druhý hlas odpověděl:
„Jo, pořádnej chlapskej utrhprdeláč.“
Ztuhla jsem.
Mozek mi začal zběsile přehrávat posledních dvacet vteřin mého života.
Běžím po pasáži obchoďáku. Vidím směrovku na WC. Otevřené dveře. Vbíhám.
Míjím bílé mísy na zdi...
Bílé mísy na zdi. PISOÁRY!
Ne. Ne, ne, ne... Panebože. Jsem na pánských záchodech!
Seděla jsem v kabince a přemýšlela, co dál.
Tak co, prostě počkám, určitě za chvíli odejdou.
Jenže oni tam pořád vykecávali.
Podívala jsem se na hodinky. Už jsem tam seděla pět minut.
Začala jsem se smiřovat s myšlenkou, že tady možná zestárnu. Tady jsou umyvadla, tady pisoáry... a támhle v tý kabince už osm let žije jedna paní...
Uběhly další minuty.
U pisoárů se mezitím rozjel čilý společenský ruch. Někdo přišel, někdo odešel.
Asi už tam byli dávno jiní chlapi. Ale já byla v pasti. Mám jen tak vylézt, projít kolem nich a zmizet? Jenže co když zrovna někdo stojí u pisoárů a má v ruce TO!?
Kam mám koukat? Na strop? Nebo jít poslepu?
Ne, to nepřipadá v úvahu.
Je tu ještě další možnost. Odkašlat si a nahlas říct:
„Pánové, omlouvám se, vlezla jsem vám sem omylem. Prosím, zakryjte si vercajk, já jen rychle projdu.“
Ne, to taky nezvládnu.
Nakonec ale nastalo ticho. Konečně!
Opatrně jsem pootevřela dveře a načouhla do místnosti. Nikde nikdo, tak jsem vyšla ven a udělala dva spěšné kroky k východu.
A dovnitř vešli tři muži.
Podívali se na mě. Já na ně taky. Naše oči se střetly.
Nikdo ale nic neřekl, takže dobrý. Vítej zpět, má důstojnosti.
Ladně jsem si prohrábla svůj krátký účes a rozhodla se, že za tohle utrpení si rozhodně zasloužím koupit něco moc hezkého.
Pak jsem za sebou zaslechla:
„Hele, nebyla to ženská, to co šlo proti nám?“
„Prosím tě, chlap jak vyšitej.“
„No, možná spíš přešitej.“
No ty woe! Jdu domů! Zdroj Facebook - Hlavně se z toho ne - však vy víte.