Jaroslav Hašek Povídky II

Historie poučná a odstrašující.

X.

Katastrofa.
Následujícího dne pan Tenkrát nepřišel. Uplynul již celý týden od naší poslední rozmluvy a dosud nevykonal svou slíbenou návštěvu.
Abych se tedy přesvědčil, zdali snad není nemocen, šel jsem ho navštívit, a tu k svému údivu slyšel jsem od jeho domácí paní podivnou zprávu.
„Právě před pěti dny,“ pravila mně jeho bytná, „pan Tenkrát zaplatil na celý měsíc a odejel s nějakým starším pánem, pravě, že se již sotva navrátí do Prahy, abych tedy pokoj pronajala.“ Je to pěkný, světlý pokoj, klíč od domu, zvláštní vchod…
„Dovolte,“ přerušil jsem ji, „nevíte, jak se ten pán jmenoval?“
„Počkejte, pane, bylo to takové divné jméno. Mám to na jazyku. Hned vám řeknu.“ Ten pán křičel a hádal se s panem Tenkrátem a pan Tenkrát najednou vykřikl: Tak tedy děj se vůle boží! Ten pán, počkejte, jmenoval se tak, jako když jsme bydleli v Nuslích, naproti soudu, jeden hostinský, kam jsme chodili pro pivo; Banzet se jmenoval, ano, tak mu říkal pan Tenkrát: Pane Banzete. Ale nemyslete si, že poslouchám za dveřmi, hádali se a křičeli, ale když odcházeli, měli oba červené oči, jako kdyby plakali… Pokoj je pěkný, světlý, klíč od domu, čistý, jestli si přejete podívat se…
Uplynuly nyní čtyry neděle, v kterémžto období pan Tenkrát nedal o sobě ničeho vědět. Až takhle jednoho dne, když přišla pošta, obdržel jsem oznámení:
MARKÉTA BANZETOVÁ, JAN TENKRÁT
dovolují si oznámiti, že bylo jejich sňatku požehnáno dne 18. srpna v chrámu Páně v N…
Doufám, že k tomu není třeba ničeho dodati… A tím končím, vzpomínaje ještě stále na smutný úsměv páně Tenkrátův, tohoto ubožáka, který sloužit může za typ pravé slovanské povahy…