Skoro jako "Drápalík"

Tato povídka snad měla předcházet mé první povídce, protože děj se odehrává rok předtím, než můj tatínek zemřel.
Určitě můj příběh nebude veselý i když po létech zdá se přímo neskutečný a nakonec je celkem úsměvný.
To, co se stalo, někomu může připadat, že si vymýšlím, ale vše je naprostá pravda. To tenkrát jsme slavili narozeniny mé sestry, bylo jí tehdy 22 let a studovala medicínu. Ten rok bylo překrásné léto a tak oslava neměla chybu. Jenom my jsme byli více veselí a tak můj
nastávající manžel zůstal u nás. Ráno, šli jsme snad teprve spát, najednou zvonil zvonek a u brnky stála jeho maminka. Ta měla přímo živé sny a měla strach, že se nám něco stane, protože nás viděla ve snu rozflákané na motorce. Jakou měla radost, když nás sice viděla v takovém stavu, ale živé a zdravé.I nám odpustila, že jsme trochu přebrali. Dostali jsme přímo zákaz sedat na motorku, což jsme jí také slíbili. Ale chyba byla, že jsme slib nedodrželi a druhý den k večeru se jeli vykoupat k rybníku. Měla jsem asi v knize osudu psáno, že 27. červenec pro mne bude kritický. Sotva jsme ujeli snad dva kilometry, dostihli jsme traktor s vlekem naloženým neskutečným množstvím metrového dřeva. Byli jsme na rovince, takže nebránilo nic v předjíždění, ale nastal malér. Traktorista neměl propojené blinkry na vlek a snad nás neviděl, najednou to stočil doleva a můj chlapec už to neubrzdil a narazil do pneumatiky traktoru, což bylo jako odrazový můstek. Mně to vymrštilo přímo pod vlek se dřevem a bohužel traktorista mne přejel. Jedině štěstí bylo, že to bylo už na mezi a půda byla po dešti měkká. Částečně mně zatlačil do země, což pro mne bylo převeliké štěstí. Takže jsem přežila, lékaři v nemocnici se sice divili a nemohli pochopit, jak mně mohl přejet takový náklad, aniž bych měla zlomené nohy. I zázraky se dějí, jak je vidět. Sice jsem dlouho nechodila , ale po půl roce,jsem byla jakž takž v pořádku. Já měla neskutečné štěstí, ale ne ti druzí. Chlapec, který řídil traktor a bylo mu pouhých 27 let za rok, stejně jako můj tatínek zemřel na rakovinu. Zřejmě u obou rakovinu rozjel stres. Když pak běžel film "Vesničko, má středisková", začali mi říkat "Drápalík" - jenomže toho myslím dokonce přejel kombajn. Takže takhle skončilo jedno neuposlechnutí, ale maléry mně pronásledovaly dál. Za šest let nato mi prasklo slepé střevo, jenom díky lékaři, který nepoznal zánět slepého střeva a nechal mne doma s chřipkou. Střevo prasklo, ale zase mi včas operovali a přežila jsem.
A poslední boj o život jsem si zavinila sama, protože jsem alergik a nesmím jíst například ledvinky a tak jsem si na nich naposledy pochutnala. Opravdu naposledy, víckrát jsem si to nedovolila.
To jsem tenkrát ochrnula, přestala jsem mluvit a vypadalo to se mnou bledě. Ale zase nade mnou bděl anděl strážný.
Teď už nic nepokouším a sekám dobrotu, snad už mám konečně rozum, po čtvrté by to tak dobře dopadnout nemuselo.
Jsem vděčna všem, kteří mně zachránili, starali se o mně a pak i mně pomáhali. Proto patří velký dík všem mým lékařům v písecké nemocnici. A samozřejmě musím poděkovat i mému anděli strážnému - na toho nesmím zapomenout, aby i nadále nade mnou bděl.