Z vašich příběhů - Ovečky

Můj muž si půjčil od známého dvě ovce, aby nám spásly trávu na pozemku. Plot pro ně postavil narychlo, aby s tím neměl moc práce. Jen opřel pletivo o kůly a tu a tam ho přichytil hřebíčkem.
Romantická představa, že ovečky si budou spokojeně přežvykovat v ohradě, vzala během pár hodin za své. Ty potvory v podstatě ihned odhalily slabinu oplocení a vydávaly se na průzkum okolí.
Sousedé nám je několikrát přivedli domů a mně vážně tekly nervy. Já je nechtěla, ovce si vymyslel můj muž, který veškerou starost o ně nechával na mě. A dokonce je nebyl schopen ani vrátit, i když už svou práci odvedly. Měla jsem jich plné zuby. Všech třech!
Až jednoho dne…
Zase volala sousedka, že se ovce potulují u nich před barákem. Můj muž byl výjimečně doma, šli jsme pro ně tedy oba. Vyrazili jsme tak, jak jsme byli. Já v triku a legínách, manžel v tílku a spodkách. Vždyť to bude rychlovka, hned jsme zpátky.
Ha ha ha. Hodinu jsem kolem toho baráku běhala jak šílená. Zkoušela jsem všechno. I ten nejsladší hlas, který mám. Dokonce i to moje „kurvy kudrnatý, doprdleprácesenavásmůžuvysrat,“ znělo mile a láskyplně. Na chleba jsem je lákala. A ony? Přišly jen kousek blíž a pak s výsměšným bečením uhnuly a běžely do polí.
Můj muž za mnou chodil a povykoval: „Děláš to blbě, tudy je veď, nedělej to takhle, takhle musíš!“ Měl velké štěstí, že jsem v ruce měla chleba a ne lopatu, nebo krumpáč.
Nakonec se mi podařilo ovce zahnat pod napůl zborcený přístřešek. Byly v pasti a nemohly už nikam zdrhnout. Jenže jak je odsud dostat ven, abychom je dostali zpátky do ohrady? Na moje povely už vůbec nereagovaly. A tak nastoupil ten můj pán tvorstva. Vlezl do přístřešku a z vodítka, které si s sebou donesl na odlov, si uchystal smyčku, kterou jedné z ovcí hodil na krk. A v tu chvíli začala komedie, na kterou do smrti nezapomenu.
Ovce se lekla a nečekaně vyskočila z přístřešku ven. Manžel se taky lekl, ztratil rovnováhu a posadil se na zadek. Do bahna. Vodítko držel stále pevně v rukou. A jak ovce běhala dokolečka, on se na tom zadku točil jako káča. Seděl v bahnité kaluži, křičel, smýkal se a rotoval. Ve spodkách, ze kterých mu lezlo i to, co nikdo vidět nechtěl a v pantoflích, které mu jedna po druhé vyletěly z nohou kamsi do dáli.
Smála jsem se tak, že jsem se sotva držela na nohou. Trvalo to snad deset minut. On se ale nevzdal. Pořád držel a rotoval. Když se mu konečně podařilo vyškrábat se zpět na nohy, dotáhl tu jednu ovci na vodítku rovnou do chlívku. Druhá už šla poslušně za nimi sama.
Hned druhý den se domluvil s kamarádem a ty dvě kudrnaté útěkářky/ recidivistky mu vrátil. Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že na ně budu vzpomínat s úsměvem, tak bych si poklepala na čelo. Ale musím přiznat, že kdykoliv si na ně vzpomenu, neusmívám se. Řehtám se jako blázen! Zdroj Facebook