MANŽEL JEDL POLÉVKU...

Manžel jedl polévku.
Seděl u kuchyňského stolu a pomalu jedl, nabíral horký vývar lžící. A manželka křičela. Ani si nevšimla, kdy přešla na křik — hlas se jí zvedl sám od sebe, nepozorovaně pro ni samotnou.
Křičela, že půjčil peníze kamarádovi a ten je nevrací. Že chce být pořád dobrý ke všem. A že peníze jsou teď potřeba — je třeba splácet úvěr. Je třeba platit univerzitu, dcera studuje za poplatek.
Je třeba pomoci jeho matce — udělat opravu domu, kdo jí pomůže, když ne on? Křičela, že neodvezl koberec do čistírny. Že už dávno měl vyměnit lustr — nový už týden stojí v krabici.
Dalo by se dlouho vyjmenovávat, kvůli čemu křičela. Ne ze zlosti — prostě byla nervózní, jako obvykle. A manžel jedl polévku. Byl zvyklý, že manželka křičí. Bude křičet — a přestane.
Přijel domů na oběd. Doma je to levnější. A jeho žaludek je nemocný — domácí jídlo je lepší. A manželka si vzala volno, léčila si zuby a stihla uvařit polévku. Obyčejný život. Obyčejné starosti a rozhovory.
A najednou si manželka všimla, jak zestárl. Pleš — skoro přes celou hlavu. Zlaté kudrliny zmizely. Objevily se vrásky. Dokonce i na krku — je vidět, když se sklání nad talířem. A záda má shrbená jako stařík. Sedí a jí. Snáší to. Mlčí.
To všechno je tíha starostí, jho a břemeno života. A sám život — jak rychle bere své nejkrásnější dary: mládí a svěžest, zlato vlasů, ruměnec, bílé zuby, zář očí… sílu a veselou povahu.
To je přece její kluk. Její chlapec. Ten, který na jaře nosil šeřík. Ten, který hrál na kytaru a zpíval. Ten, který ji bral do náruče a točil s ní, a oni se smáli. Líbal ji a říkal jí něžná jména. Smáli se komediím v kině, procházeli se v parku ruku v ruce.
To je její kluk. Plešatý, zestárlý, unavený — sedí a jí polévku. A ona, jeho holčička, na něj křičí nějaká bolestná a úzkostná slova…
A život tak rychle plyne. Radosti je čím dál méně — všechno sladké už bylo snědeno. Zbývá jen dojíst polévku…
Tyto myšlenky proběhly v jediném okamžiku. A manželka se rozplakala — lítostí a láskou. Přistoupila zezadu a objala manžela kolem ramen.
A on odložil lžíci, vzal její ruce a políbil je.
A znovu se stalo možné žít dál.
Po takovém okamžiku se dá vždy žít dál.
Chlapec a dívka se znovu vezmou za ruce a půjdou, podpírajíce se navzájem, po cestě života. A láska půjde vedle nich.
Už tam byla — v kuchyni. V srdci. Dokonce i v té prosté, přecezené, léčivé polévce.
Protože když je láska, dá se žít dál. A podpírat se navzájem, aby vítr času neodnesl milovaného, tak jako odnese všechny — dříve či později. Zdroj Facebook -
Anna Kiryanova