Dva neznámí - 2

S úsměvem na rtech se vrátila za svými kamarádkami a oznámila jim, že jeho číslo už vlastní. Nevěděla, zda-li mu má ihned psát či nikoliv. Nakonec se rozhodla napsat. Uvědomila si, že pokud mu napíše a on nebude reagovat, tak ho už také nikdy nemusí vidět a on na ní během jednoho okamžiku zapomene. K jejímu velkému překvapení odepsal a psali si celý den, pak i další a další. Po pár dnech jejich konverzace přestala. Byla zklamaná, ale tušila, že mezi nimi nikdy nic nebude, tudíž věděla, že srdce má nechat zavřené. Brala to spíš jako nějaký úlet, žert a odreagování. Pobavila se. Přesto jí něco nutilo, aby ho poznala blíž. Snažila se tomu urputně bránit, ale příliš jí to nešlo. Nechtěla být vtíravá, jen nevěděla, jak se k němu chovat, jak mu psát, aby pochopil, jak se věci mají. Po krátké době si přestali psát úplně. On ji totiž bral jen jako puberťačku, která si z něj zřejmě dělala srandu. Bylo to tím, že nevěděl, jak to vážně je a asi si to ani nechtěl připustit.
Ona si žila dál svůj život i bez něj, nestal se vážnou součástí jejího života, a tak jí nedělalo problém ho opustit. Hlavou jí pořád šla myšlenka, jak se asi má, jak se mu daří nebo co je u něj nového. Pocit, že by ho otravovala nebo nějak rušila byl pro ní silnější. Jelikož věděla, že on ji nebere nijak vážně. Sice jí to trochu ublížilo, ale před ním nedávala nic znát, ani když se ozval jen jednou za půl roku. Za to mohla její přecitlivě a bolavá duše, nikdo jiný. Ke svému srdci nechtěla nikoho připustit, protože se bála, že by jí někdo mohl znovu ublížit a ona na takovou bolest, takové zklamání nebyla absolutně připravená.
Po delší době se jí znovu ozval, jelikož byla na místě, kde se poprvé setkali. Bylo to po dvou letech od jejích prvního očního kontaktu, co se znovu víc viděli. Ona se zmohla na chudý pozdrav. Tep jí vyletěl do výšin, když ho spatřila. Nevěděla, proč najednou změnil svůj přístup k její maličkosti. Proběhlo to z ničeho nic. Najednou si psali každý den. Vlastně neřešili žádné důležité věci, jen drobnosti z každodenního života a jejich vlastní životy. Postupem času se ona začala otevírat a svěřovat se. Cítila, že mu může věřit, protože on jí neublíží. Naivně si myslela, že nemá jak, netrávila s ním žádný čas, nemilovala ho a jejich vztah byl prakticky virtuální. Ona to ani nepovažovala za nějaký vztah mezi nimi. Jelikož se nedalo mluvit ani o přátelství, ani o lásce, ani o známosti. Brala ho jako někoho, ale neuměla slovně říct, co pro ni znamená.
Domluvili se na tom, že za ním přijde na večeři. Byla celá nervozní, protože to bylo poprvé, co spolu mluvili. Dlaně měla teplé, srdce se jí rvalo ven z těla, když ho viděla a věděla, že tenhle okamžik je jen jejich. Nikoho jiného. Jako kdyby celý svět najednou utichl a byli v něm jen oni dva. Něco zvláštního se v ten moment stalo, nedokáže vyjádřit co, jen věděla, že to nebylo jejich poslední setkání. Opravdu se nemýlila. Vytvořila si na něm jakousi závilost a potřebovala ho vidět, mluvit s ním nebo si s ním při nejmenším psát.
Žije ve 21. století, kde veškerou komunikaci zprostředkovávají telefony a notebooky. Za tuto technologii byla vlastně ráda, jen díky tomu ho poznala a mohla s ním trávit čas. Nějak s ním být.
Každý další okamžik, který byl hrozně krátký, pro ni znamenal víc a víc. Nepochopila, proč to tak je. Nechtěla si ho připustit k tělu a doufala, že tato setkání budou trvat věčně. Ona si hrozně protiřečí v tom, co dělá a v tom, co říká nebo v co věří. Je to trochu komické, ale u ní vlastně úplně normální.
Konverzace přecházely od školy, práce, zálib až do jejich osobních životů, kde ani jeden nebyl šťastný. Když zjistila, že on je ve vztahu.. Zlomilo jí to. Neuměla si to vysvětlit, proč jí to neřekl dřív, proč jí motal hlavu. Neznala odpověď. Na oko vypadala silně, ale uvnitř křičeho všechno, co mohlo.
Ona neumí lhát, upřímnost je její třetí jméno, ihned po veselosti. Od každého si přála to stejné, upřímnost. Lidi, kteří nelžou a říkají vše, co si myslí, nevidí jediný problém v tom, to dělat a nechápou osoby, které dělají přesný opak. Dokonce je dokáží vycítit a chtějí se takovým lidem vyhýbat, jelikož jim kazí jejích krásnou auru. Uvědomovala si to, o takové věci se do hloubky zajímala. Chtěla poznat a být poznána. Toužila po tom, aby nalezla člověka, který o ní dokáže mluvit celé hodiny a nikdy neřekne vše, protože ona věděla, že je nepoznatelná. Lehce jí to uspokojovalo, na druhou stranu jí to působila lehké deprese. Ty u ní nebyly nijak neobvyklé. Jen když měla nějaký kontakt s ním, tak byla úplně jiná, zářila jako nikdy dřív. Nebylo to láskou, ale našla ho. On byl ten, kdo ji měl poznat a koho měla poznat ona. Nikdy si nebyla ničím jistější.