Když jsem se stala matkou...

Když jsem se stala matkou, pochopila jsem jednu velmi hořkou pravdu:
v očích společnosti má matka jen velmi málo povoleného.
Nesmí si stěžovat — „sama sis to vybrala“.
Nesmí plakat — „měla jsi vědět, do čeho jdeš“.
Nesmí být unavená — „vždyť jsi doma“.
Nesmí se zastavit.
Nesmí se pořádně vyspat.
Ať uděláš cokoli — vždy je to špatně.
Pracuješ — ptají se, kdo vychovává tvé dítě.
Zůstáváš doma — nazvou tě závislou.
Dáš dítě do jeslí — řeknou, že ho vychovávají cizí lidé.
Odejdes z práce — vyčtou ti, že nemyslíš na budoucnost.
Jsi sama — slyšíš, že „ženu s dětmi nikdo nechce“.
Vyjdeš si na chvíli odpočinout — jsi egoistka.
Nejbolestivější však je,
že tyto soudy většinou nepřicházejí od mužů.
Přicházejí… od jiných žen.
Přitom každá z nás nese svůj vlastní příběh.
Každá miluje své děti.
Každá je někdy unavená, ztracená, přetížená.
To z nás nedělá špatné matky.
Dělá z nás lidi.
Místo srovnávání a odsuzování
zkusme být jedna druhé oporou.
Protože žádná z nás neví,
kolik toho ta druhá nese v tichosti.
Matky nepotřebují další odsudky.
Potřebují pochopení.
A o něco více ženské solidarity. Zdroj Facebook - Životní příběhy.