Muž, který mě oslovuje...

Představte si, že se do vás někdo zamiluje tak tiše, že si toho téměř nevšimnete — dokud to nepřestane být možné přehlédnout.
Je mi 55 let a nikdy jsem si nemyslela, že budu něco takového psát. Muž, který mě oslovuje, má 31 let. Pro jasnost — je jen o dva roky starší než můj nejstarší syn.
Všechno začalo v místním supermarketu. Vždycky jsem chodila ve stejnou dobu po práci. Jednoho dne jsem si všimla, že se staví do fronty přímo za mnou. Nemluvil na mě, ale vždycky nechal ostatní projít, aby byl hned za mnou. Nejprve jsem myslela, že je to náhoda. Do třetího týdne už ne.
Jednou mu upadla mince, sehnul se a řekl mi: „Krčíte tak, jako byste nikomu nic nedlužila.“ Nevěděla jsem, co odpovědět.
Pak začal být všude. V pekárně objednával totéž co já. V železářství se ptal na věci, které očividně nepotřeboval — jen aby slyšel můj hlas. Jednou mě požádal, abych mu vysvětlila, k čemu slouží klíč, který jsem kupovala. Když jsem skončila, usmál se: „Nic jsem nepochopil, ale líbilo se mi, jak jste to vysvětlila.“ Žádné laciné komplimenty. Žádné vtipy. Jen pozornost.
Flirt se stal jemnějším. Nechal mi na čelním skle anonymní vzkazy. Nikdy romantické. Jen postřehy: „Dnes jste měla jiné boty“, „Dnes jste se smála hlasitěji než včera“, „Ticho vám sluší.“ Jednou nechal seznam — staré písničky, které jsem si pobrukovala ve frontě. Nevím, jak si je zapamatoval.
Jedno odpoledne jsme se potkali v kavárně. Četla jsem, on si sedl o dva stoly dál. Nepřišel. Jen si objednal kávu. Pak mi číšnice přinesla další a řekla, že ji zaplatil on.
Nikdy se mě nedotkl. Nikdy mě nepozval na rande. Nikdy se nepokusil překročit hranici. Jednou mi řekl přímo: „Nesnažím se vás donutit chtít něco se mnou. Jen jsem chtěl, abyste věděla, že mě baví sledovat, jak existujete.“ Odpověděla jsem, že mám děti a nic nehledám. Usmál se: „Vím. Proto to funguje.“
Nelžu — nezajímá mě vztah s ním. Nevidím se s tak mladým mužem. Ale nebudu předstírat, že se mi to nelíbí. Líbí se mi, že mě někdo pozoruje bez spěchu a očekávání. Líbí se mi vracet se domů a vědět, že někdo všiml něco na mně, aniž bych to hledala.
Nepodlehla jsem. A nehodlám. Ale ani jsem ho neodmítla. Protože v tomto věku, po tolika povinnostech a tichu, cítit se žádoucí — aniž bys byla vlastněna — je podivně krásné.
Co byste této ženě řekli, kdybyste ji měli před sebou? Zdroj Facebook - Životní příběhy...