Samota je, když někdo je - ale neslyší...

Pochopila to v den, kdy se její vlastní dcera rozhodla, že ona má jen přežívat, ne žít.
— Mami, proč k nám zase chceš jet? Vždyť jsme se domluvily — v sobotu ti přivezu nákup. Je tam stavba, prach, hluk, děti. Ty potřebuješ klid. Máš vysoký tlak. Zůstaň doma, dívej se na seriály a užívej si důchod.
Alena Nováková pomalu položila sluchátko pevné linky. Krátké tóny ještě dlouho zněly v tichu jako údery malého kladívka.
Bylo jí sedmdesát pět let. Žila sama v dvoupokojovém bytě, který s manželem dostali před desítkami let od podniku. Manžel zemřel před sedmi lety.
Byt byl dokonale uklizený. Ani smítko prachu. Křišťál ve vitríně se leskl. Na stole ležela háčkovaná dečka, kterou si sama vyrobila.
Jen ticho.
Tak hutné, že se zdálo, že by se dalo krájet nožem.
Dcera, Petra, byla „vzorná dcera“.
Volala každý den:
— Mami, měřila sis tlak? Vzala sis prášky?
Jednou týdně přivážela plné tašky: rýži, mléko, kuře.
— Mami, všechno zdravé, kvalitní.
Účty platila online.
Sousedé záviděli:
— Aleno, jakou máš hodnou dceru! Ty se máš.
Alena se usmívala. Mám se.
Tu sobotu Petra nepřijela.
— Mami, syn Jakub má turnaj a pak jdeme s manželem na oslavu. Pošlu kurýra, ano?
Alena se podívala do kalendáře.
Za tři dny měla narozeniny.
Věděla přesně, jak to proběhne. Ranní telefonát. Rychlé přání. Večer krátká návštěva na půl hodiny, nový tlakoměr nebo kuchyňský spotřebič, pusa na tvář a věta:
— Promiň, mami, práce, zácpy.
Najednou se jí sevřelo hrdlo.
Nepotřebovala nákup.
Nepotřebovala přístroje.
Potřebovala, aby si někdo prostě sedl vedle ní.
Oblékla si své nejlepší šaty. Vzala kabelku. A odešla.
Koupila si lístek na regionální vlak. Do vesnice „Dubina“.
Tam bylo její dětství. Tam stál dům jejích rodičů. Nebo to, co z něj zbylo.
Alena tam nebyla přes dvacet let.
Vlak monotónně klapal. Za oknem ubíhaly břízy.
Naprotiv ní seděla mladá žena s malou holčičkou. Dítě se vrtělo, kladlo spoustu otázek. Matka trpělivě odpovídala, hladila ji po vlasech a usmívala se.
Alena se dívala a vzpomínala na sebe a malou Petru.
I ona byla „pečující“.
— Nezlob, vařím.
— Jdi se učit, musím dokončit zprávu.
— Vezmi si čepici, nastydneš.
Starala se o tělo své dcery.
Ale o duši?
Když Petra plakala kvůli první lásce, Alena řekla:
— Hlouposti. Máš zkoušky, neztrácej čas.
Když chtěla Petra studovat herectví, Alena to utnula:
— Budeš ekonomka. To je jistota.
Petra se stala ekonomkou. Jistou. Chladnou.
A teď vracela matce to samé — péči bez tepla.
V Dubině bylo ticho.
Domy zarostlé plevelem.
Z domu rodičů zůstaly jen základy a komín.
Alena si sedla na spadlý kmen a nalila si čaj z termosky.
Z křoví vyšel pes. Hubený, špinavý, s jedním uchem. Neštěkal. Díval se na ni — opatrně a s nadějí.
Alena rozlomila chléb na dvě části.
— Tady. Jez. Jsi taky sám?
Pes přišel blíž a položil těžkou hlavu na její kolena.
Alena se rozplakala.
Ne kvůli zničenému domu.
Ale kvůli životu, ve kterém postavila dokonalou fasádu a uvnitř zůstala prázdnota.
Pochopila jedno:
samota není, když kolem nikoho nemáte.
Samota je, když někdo je — ale neslyší. Zdroj Facebook- Životní příběhy