CTÍT RODIČE JE TICHÝ ZÁKON ŽIVOTA

Nevím, jestli to bylo nejlepší rozhodnutí mého života, ale bylo to jediné, po kterém jsem dokázala usnout bez pocitu viny. Zatímco se moji bratři hádali, křičeli na sebe a přehazovali odpovědnost jako horký brambor, jako by naše matka byla starý kus nábytku, který překáží, a ne nemocná žena, dívala jsem se na ně se vztekem a studem. Styděla jsem se, že zapomněli, že právě díky této ženě dnes mají diplomy, domy, auta a život, který teď používají jako výmluvu, proč se o ni nestarat. Jeden říkal, že nemůže, druhý, že má děti, třetí, že příliš pracuje, čtvrtý, že ať si ji vezme někdo jiný, jako by je nebyla vychovala bez odpočinku, jako by nepracovala až do vyčerpání, jako by neobětovala celý svůj život pro ně. Ten den se ve mně něco zlomilo. Bez ptaní a bez dlouhého přemýšlení jsem se podívala na mámu a řekla jí, aby šla bydlet ke mně. Jsem nejmladší dcera. Narodila jsem se v době, kdy už doma nebyla ani síla, ani jistota. Vyrůstala jsem v nedostatku, který moji bratři nikdy nepoznali, ale byla jedna věc, která mi nikdy nechyběla, láska. Neměla jsem dobrou práci, neměla jsem úspory, neměla jsem žádnou jistotu. Prodávala jsem drobnosti, abych přežila, někdy sotva bylo na jídlo. Přesto jsem si ji vzala k sobě, protože existují rozhodnutí, která se nedělají hlavou, ale svědomím. Vidět ji šťastnou, vidět její úsměv jen proto, že spíme pod jednou střechou, je k nezaplacení. To se nedá koupit ani zdědit. Lidé, kteří se objeví jen tehdy, když jde o peníze, to nikdy nepochopí. Každé ráno jsem vstávala brzy a připravovala jí snídani, někdy to byl jen chléb a káva, nic zvláštního, nic dokonalého, ale s láskou. Nikdy jsem ji neviděla tak klidnou, ani během nemoci. Tehdy jsem pochopila, že mít živou matku není zátěž, ale výsada, která jednou skončí. Zatímco jsem se o ni starala, můj život se začal měnit, přišla lepší práce, přišly příležitosti, přišla stabilita, přišel klid. A ona se začala uzdravovat. Mezitím se životy mých bratrů začaly rozpadat, rozvody, zrady, nekonečné problémy. Tehdy jsem pochopila, že ctít rodiče není krásná řeč, ale tichý zákon života. Od dne, kdy jsem se rozhodla starat se o svou matku, je v mém domě mír, na stole jídlo a v srdci klid. Dnes už se neptám, jestli to bylo nejlepší rozhodnutí. Vím, že bylo správné. A pokud to někdo čte a jeho matka ještě žije, ať se nad tím dobře zamyslí, protože v den, kdy tu už nebude, nebudou žádné výmluvy, žádné peníze ani žádné slzy, které by vrátily šanci udělat to, co bylo správné, když na tom záleželo nejvíc. Zdroj Facebook