MAMINKY NIKDY ÚPLNĚ NEODEJDOU!

Krásné nedělní ráno, milí přátelé. Taky jste vstali, uvařili si kávu nebo čaj a začali fungovat? Ty malé ranní rituály.
Jsme „dospělí“. Máme klíče, hypotéky, dioptrie, názory… a pocit, že už víme. A přesto existují slova, která se v nás usadila tak hluboko, že je nejde umlčet... ne proto, že by křičela... ale proto, že se opakovala... jako děti jsme je nesnášeli... jako puberťáci jimi pohrdali.
A dnes? Říkáme si je sami sobě... nebo – a to je ještě lepší – děláme přesně to, co nám bylo připomínáno, aniž bychom si to hned uvědomili.
Najednou:
• uklidíme „jen tak, pro jistotu“
• vezmeme si svetr, i když „přece zima není“
• zavoláme, že jsme dorazili
• řekneme: „Radši si to připrav dopředu…“
A v tu chvíli to dojde... že to nebylo sekýrování... že to nebylo otravné... že to nebylo zbytečné... byla to péče převedená do vět.
Opakovaná tak dlouho, až se z ní stal reflex... a ten reflex dnes nazýváme „rozum“, „zodpovědnost“, „zkušenost“.
Možná proto ty věty pořád slyšíme... ne jako příkazy... ale jako tiché navigační hlášky, když si nejsme jistí.
Ten hlas, který nám dneska zní v hlavě, nebyl původně náš... my jsme si ho jen převzali... opatrně... po letech.
Je to hlas maminek... ten, co se ptal, i když odpověď znal... ten, co připomínal, i když věděl, že to víme... ten, co nás štval… a přitom nás držel pohromadě.
„Máš umyté ruce?“ nebyla otázka... byla to starost v civilu.
„Vezmi si čisté prádlo“ nebyla paranoia... byla to jistota, že i v průšvihu zůstaneme důstojní.
„Já ti něco udělám k jídlu“ nebyl kompromis... byla to láska, která se neptá, jestli máš hlad.
A možná je to ten nejhezčí důkaz, že některé věci z dětství nezmizí... jen změní hlas... už neříkají „udělej to“... říkají „víš, proč to děláš“.
A když se nad tím člověk usměje… dojde mu, že v tom všem jsme pořád trochu děti... jen s větším dosahem... a se stejným vnitřním hlasem... a to je vlastně dobrá zpráva.
Tak žijeme dál... dospělí... samostatní... světaznalí. A přitom si v sobě neseme jejich věty jako tiché bezpečnostní pásy... možná proto maminky nikdy úplně neodejdou... protože se z nich nestane vzpomínka... stanou se vnitřním hlasem, který nás občas zabrzdí, občas pošťouchne a často zachrání dřív, než si to uvědomíme. A to je spojení, které nepřeruší čas... ani vzdálenost... ani dospělost.
Tak s úsměvem a dobrou náladou hurá do nového dne…
a nezapomeňte srovnat čakry a hoďte se do Zenu
… a když to nepůjde, zeptejte se mámy.
„Bůh nemůže být všude, proto stvořil matky.“ — Židovské přísloví
Zdroj Facebook