PES Z ÚTULKU

Přišla jsem do útulku pro Rexe. A odešla jsem s Grišou.
Na Facebooku jsem viděla Rexovu fotografii — nádherný ovčák, inteligentní pohled, snímek jako z reklamy „adoptuj mě“. Dokonalý.
Zavolala jsem do útulku:
— Dobrý den, je Rex ještě u vás?
— Ano, můžete přijít.
Přijela jsem. Dobrovolnice mě zavedla k Rexovu kotci.
Cestou jsme míjely jiný box. Ležel tam pes — ne příliš hezký, trochu křivý, s okousaným uchem a legračním čumákem. Podíval se na mě. Já na něj.
— To je Griša, — řekla dobrovolnice. — Už rok je tady. Nikdo ho nechce.
„Chápu proč,“ pomyslela jsem si.
Došly jsme k Rexovi. Opravdu krásný. Opravdu inteligentní. Ale… nevím. Něco mi nesedělo.
— Můžu si to ještě promyslet? — zeptala jsem se.
— Samozřejmě.
Vracíla jsem se stejnou cestou. Griša tam pořád ležel. Tentokrát ale přišel k mříži, postavil se a díval se na mě.
— Co je? — zeptala jsem se tiše.
Položil tlapu na mříž.
A v tu chvíli mi bylo všechno jasné.
— Můžu jít za Grišou dovnitř? — zeptala jsem se.
— Za Grišou?! Opravdu?!
— Chci to zkusit.
Griša přišel ke mně, sedl si na moje nohy a… zůstal. Nelízal, neskákal. Prostě tam seděl, jako by říkal: „To jsem já. Tvůj pes.“
Po dvaceti minutách jsem odešla z útulku s Grišou na vodítku.
Rex byl adoptován o týden později někým jiným.
A Griša? Pořád je nehezký, trochu křivý, s okousaným uchem.
A přesto nejkrásnější pes, jakého jsem kdy viděla.
Kasja L.