ZAMILOVALA JSEM SE PO ŠEDESÁTCE...

Mami, ty fakt blázníš! Křičela moje dcera Drahomíra a koukala na mě, jako kdybych byla šílená. Až po šedesátce se znovu zamiluješ?!
Stála jsem v kuchyni s hrníčkem čaje v ruce a nemohla jsem uvěřit, co jsem slyšela. Ne proto, že by mě to překvapilo, ale že jsem nečekala takovou výbušnou reakci.
Nerozumím začala jsem klidně. Jsi dospělá, máš manžela, děti. Myslela jsem, že se budeš těšit, že už nejsem sama.
Těšit se?! odpálila. Chceš chodit na rande, držet se za ruce na ulici, možná i spát s nějakým chlapem?! Mami, jsi babička! A ne nějaká teenagerka z TikToku!
Bolí to víc, než jsem čekala.
Myslela jsem, že ji pozvu na čaj, posadíme se jako dvě dospělé ženy a povím jí, že už pár měsíců chodím s někým. Že jsem potkala Eduarda vdovce, milého, vřelého muže, se kterým chodíme do kina, na procházky, a občas jen tak popíjíme kávu a povídáme si o všem.
Místo podpory jsem ale slyšela jen ostudu a soud.
Děti se ptají, kde babička takhle chodí. Přátelé se ptají, co se s tebou děje.
Protože jsem snad začala žít? Zeptala jsem se, ani jsem nepoznala svůj hlas.
V tom věku?! Syčela. Ovládni se.
A já jen jedno myslela: Zasloužím si opravdu ten hanlivý pohled jen proto, že jsem se odvážila znovu milovat?
Několik dní jsem se po domě potulovala jako stín. Všechno šlo jako obvykle: zalévala jsem květiny, vařila vývar, četla knihy. Ale už nic nechutnalo tak, jak předtím. Slova Drahomíry mi zůstávala v uších: Babička by se neměla znovu zamilovávat. Je to trapné.
A přitom jsem nic špatného neudělala. Neodebrala jsem nikomu místo, nezapomněla na vnoučata, nevynechala jsem povinnosti. Jen poprvé po letech jsem cítila, že mě někdo vidí. Že nejsem jen maminka, babička, paní Kristýna z bytu. Jsem žena. Krví a kostí.
Potkala jsem Eduarda náhodou v knihovně, když zvedl knihu, kterou jsem upustila. Usmál se a řekl: Někdy osud míří přesněji než Amazon. Rozesmál mě. Začalo to rozhovorem o knihách a skončilo kávou v nedaleké cukrárně.
Nezamilovala jsem se hned. Nejprve to byla zvědavost, pak teplo, pak ten podivný třes, který jsem po letech neznala. Jako by mi zase něco záleželo. Jako by bylo zase důvod vyjít z domu.
Dcera tvrdila, že jsem se zbláznila. Že bych se měla věnovat vnoučatům, háčkování nebo zahrádce. Ale musí opravdu babička vzdát se sama sebe? Svých emocí, blízkosti, doteku?
Eduard nikdy netlačil. Když jsem mu vyprávěla ten rozhovor s Drahomírou, vzal mě za ruku a řekl:
Nechci se vmísit mezi tebe a tvou rodinu. Ale pokud budeš chtít odejít, pochopím to.
Podívala jsem se na jeho vrásky, na jeho klidné oči a pomyslela: Proč nám svět neumožňuje milovat, když už skutečně víme, co láska je?
Neodpověděla jsem hned. Požádala jsem o pár dní na rozmyšlenou. Ale s každým dnem ve mně rostlo nové pocity nebyla to touha, nebyl hněv. Byla to hrdost. Že i přes smrt manžela, samoty a očekávání ostatních, stále umím milovat. A nebudu to vzdávat.
Vnoučata miluju. Dceru také. Ale ne žila jsem šedesát let jen proto, abych se teď schovávala za čtyři zdi a čekala, až mi někdo dovolí cítit.
To je můj život. A nebudu se za něj už omlouvat.
V neděli jsem pozvala Drahomíru na oběd. Přijela s dětmi, jako vždy včas, napjatá a s chladným tónem. Od té kuchařské konverzace jsme spolu nepromluvily. Vnoučata běhala po bytě, a my jsme seděly u stolu v tichu, každá se svým talířem.
Až při dezertu jsem tiše řekla:
Stále chodím s Eduardem. A neplánuji to už víc skrývat.
Drahomíra na mě koukala s nevírou.
Tak to budeš dál tahat?
Ano odpověděla jsem. Poprvé po dlouhé době jsem šťastná.
Ale co řeknou lidé? Přátelé, sousedé, děti?
Možná to řeknou stejně, jako já říkám, když vidím svou matku, která už konečně přestala mít strach ze života.
Zmlkla. Nečekala, že odpovím bez váhání.
Prostě se za tebe stydím, mami šeptala tiše. Nikdy jsem si nepředstavila, že tě uvidím takhle na stáří.
A já jsem si nevyobrazovala stáří, kde mi není dovoleno milovat, odpověděla jsem.
Odešla dřív, než obvykle. Bez hádky, bez slz. Jen s tím stejným chladem, s jakým přišla.
Večer jsem šla na procházku s Eduardem. Držel mě za ruku. Procházeli jsme kolem sousedů, někdo se podíval, někdo se usmál, někdo odvrátil pohled. Poprvé mi to vůbec nevadilo.
Protože když láska přichází po šedesátce, není to k tomu, aby se styděla, ale aby se konečně ocenila. Zdroj Facebook-Životní příběhy...