Navždy spolu (11.část)

Laura s Matějem tančili na pomalou písničku, cítili se krásně. Po chvíli ale písnička dohrála a v pokoji bylo opět ticho. Jejich objetí pominulo. Matěj se podíval na Lauru a oba se usmáli. ,,Mám pustit další písničku?" ,,To je dobrý Matěji, musíme jít dojíst ten dort dřív než bude oběd." Matěj se podíval na telefon, chtěl vědět kolik je hodin. ,,Cože to už je 11:45?" ,,Tak to abychom jedli rychle." ,,No ten dort se dá dát do ledničky a můžeš si ho dojíst třeba večer." Laura kývla hlavou ve známém gestu ano a poté si vzala lžičku a dala se do uzobávání dortu. Matěj si sedl na židli a jen se na ní díval pohledem zamilovaných. Laura nesnědla ani pár soust, protože se z chodby ozvalo známé volání, které oznamovalo, že je oběd. Matěj se smutně podíval na Lauru a řekl: Už budu muset jít popelko. Smutně se na něj podívala, ale pak se v jejím pohledu objevila naděje. ,,Vydrž chviličku jo." Vyběhla na chodbu a běžela směrem ke kuchyni. Matěj nevěděl co jde dělat, ale důvěřoval jí, a proto zůstal sedět na židli a čekal poslušně jako pejsek na páníčka. Laura se po chvilce vrátila s úsměvem od ucha k uchu a s lišáckým pohledem. ,,Jak moc velký máš hlad?" Matěj chviličku nechápal o co jí jde, ale pak začínal mít malé tušení. ,,Moc velký ne, proč?" ,,Můžu tě pozvat na oběd do nemocniční kuchyně?" Matěj se začal smát a pak přikývl. Laura se k němu nahnula a podala mu ruku, aby ho zvedla ze židle. ,,Tak jdeme než to bude studený."
Laura a Matěj šli na oběd pořád ruku v ruce. Sedli si ke stolu a dali se do jídla. Dneska bylo vepřo knedlo zelo. Oba dva se na sebe usmívali a vypadalo to, že jim oběd chutná. ,,Skvěle tu vaří, co myslíš?" ,,Na to, že tu dnes jím poprvé, to chutná vážně skvěle popelko." Laura zvedla oči od talíře a upřeně se koukla na Matěje. ,,Baví tě mi takhle říkat?" ,,Upřímně jo." ,,Taky ti dám nějakou přezdívku, abys věděl." ,,Klidně já nemám nic proti popelko." Matěj se začal smát a Laura měla chuť mu do pusy nacpat lžíci s celým knedlíkem. ,,Ty si koleduješ prcku." ,,Já nejsem prcek, vždyť jsem starší než ty." ,,Kolik ti je?" ,,Bude mi brzy 18." Laura vyvalila oči a pak se začala smát. ,,I tak ti budu říkat prcku." Matějovi nezbylo nic jiného, než aby se s tím smířil.
Jejich talíře začínali být pomalinku prázdné. Všechny knedlíky byly snědené, maso už bylo také fuč a zelí zbylo už jen trošku. Když dojedli, dali talíře sestře a šli na pokoj. Na pokoji si povídali a smáli se, bylo jim spolu krásně a bylo by ještě déle, kdyby nepřišla Matějovo mamka, která přinesla Lauře prášek a poslala už Matěje domů, aby také něco doma udělal. Laura spolkla prášek, tentokrát ho zapila, nechtěla zase zažít ten hnusný pocit. ,,Tak se měj hezky Matěji a ještě jednou ti moc děkuji za dnešní den. Moc se mi líbil, už dlouho jsem se necítila takhle skvěle." Tak hlavně že se ti to se mnou líbilo to slavení." ,,Tím si buď jistý." ,,Tak pá popelko moje." ,,Ahoj prcku."
Matěj odešel a Laura zůstala sama v pokoji. Ukrojila si dort a šla si s ním lehnout na postel, na které měla přivázané balónky. Pořád si v hlavě přehrávala dnešní den, přišlo jí, že utekl nějak rychle. Dojedla dort a zůstala ležet na posteli a stále jen přemýšlela, až nakonec usnula. Matěj doma uklízel a stále ho v hlavě hryzala jedna myšlenka. Nebyla to ošklivá myšlenka, ale vadilo mu, že na ní neznal odpověď. Tolik ho to žralo, že se rozhodl vrátit do nemocnice, i přesto že už bylo po páté hodině. Bylo mu jedno že asi tak před třemi hodinami odešel. Prostě se musel vrátit a zeptat se. Uklidil vysavač a dotřel prach a šel za Laurou.
Když Matěj dorazil do nemocnice, šel hned k Lauře na pokoj. Otevřel dveře a viděl jí jak leží na posteli. Spala a on jí nechtěl budit, proto si sedl na židli ke stolu a pozoroval jí, jak sladce sní. Čekal do šesti, ale Laura pořád spala, ale nechtěl to ještě vzdát, věděl, že za chvíli bude večeře a ona bude muset vstávat.
Laura se vzbudila a uviděla Matěje. Hlavu měl položenou na stole a spal. Přišlo jí to vtipné, ale nebudila ho, věděla že po dnešku musí být hodně unavený, proto potichu šla na večeři, rychle jí snědla a šla hned zpátky na pokoj. Matěj už byl vzhůru a pozoroval Lauru, která se k němu blížila. ,,Co tu děláš Matěji? Neměl bys být doma?" ,,Musel jsem se ještě vrátit, potřeboval jsem se na něco zeptat." ,,To jako mě, nebo tvojí mamky?" ,,Tebe." ,,Tak se ptej. Poslouchám tě." ,,Lauro budeš se mnou chodit?"