Navždy spolu (13.část)

Stáli v pokoji a vůbec nevnímali tmu. Oba dva se navzájem viděli, jako kdyby právě svítilo sluníčko. Bylo to tím, že si jejich oči přivykly. ,,Popelko moje jsem tak rád s Tebou." ,,I já jsem ráda, že jsi u mě. Nejradši bych tě nikam nepustila." ,,Ale budeš muset, musím se domů vrátit včas." ,,Já to chápu prcku." Laura pustila Matěje za svého sevření a odtáhla se, ale on jí chytl za boky a přitáhl si jí zpět k sobě. ,,Já neřekl, že jdu už teď." Laura se něj podívala a Matěj se jí zase zahleděl do očí. I v té tmě viděl, že má v očích něco jakou drobounké jiskřičky. Připadalo mu to krásné a zároveň záhadné. ,,Matěji ale já si chci jít vyčistit zuby." Matěj se pousmál a pustil Lauru z objetí. Ale pořád se drželi za ruce a šli k umyvadlu, kde Laura položila pastu a kartáček na zuby. Laura si vzala kartáček, vymáčkla na něj pastu a pustila vodu, aby namočila kartáček. Když si kartáček chtěla vložit do pusy, Matěj ho zlehka chytl a sebral jí ho. ,,S vaším dovolením popelko, dnes se o vaše zoubky postarám já sám osobně. Prosím aby jste na mě vycenila ty vaše perly, abych se mohl dát do práce."
Laura se chtěla smát, cukaly se jí koutky úst, ale držela se a vycenila zuby. Matěj začal s čištěním zubů a Laura si připadala jako v pohádce a nebo ve filmu. Takhle dlouho se o ní nikdo nestaral, už to všechno bylo dávno. Jakmile si na tohle vzpomněla zamrzelo jí to a její úsměv poklesl. Matěj si toho ihned všiml, nešlo si nevšimnout. Lauřiny oči totiž najednou začaly vypadat smutně, jako by se z nich vytratila i poslední jiskra štěstí a naděje. ,,Copak se děje Lauro?" ,,Nic já jen.... no jen... zase jsem si na něco vzpomněla. To je vše, nic vážného neboj se." ,,A copak to bylo mě to zajímá." Laura mu nedokázala lhát, nemohla a nechtěla. ,,Já jen že se o mě tak hezky staráš a já si uvědomila, jak dlouho se ke mně tak hezky nikdo nechoval. Prostě s tebou je všechno kouzelný jako moje oslava narozenin, kterou jsi pro mě připravil. Už je to dávno... Tohle pěkný je pro mě teď zase nové. Né že bych to nikdy nezažila, ale už je to skoro věčnost a navíc si to už ani skoro nepamatuji. Ani nevíš jak jsem šťastná že tě mám a že konečně zase nebudu úplně sama." ,,Lauro moc mě to mrzí, já vím, že ti rodiče hrozně chybí a nedivím se ti. Zeptal bych se tě, co se stalo, ale nechci, aby jsi musela znovu vzpomínat na tohle bolestivé téma." Laura už měla skoro slzy v očích, ale nechtěla začít brečet, né teď když byla tolik šťastná. Držela se, i když se jí hlavou honily vzpomínky z dětství na to, jak jí taťka čistil zuby a jak se jí snažil to naučit. Na to jak se jí její mamka smála. Vzpomínky na ten nešťastný den, kdy bylo všechno najednou během vteřinky pryč.
Matěj se na to nemohl dívat, trhalo mu to srdce. Vzal kartáček a začal Lauře na tvář kreslit fousy, jako mají kočky, ani na čumáček nezapomněl. ,,Co to děláš Matěji?" ,,Co by snažím se tě rozesmát." Laura se usmála, protože přerušil její myšlenky a ona se zase vrátila do fáze, kdy byla šťastná. Matěj jí zase čistil zuby a Laura si zatím snažila smazat ty fousy a čumák. Jenže jakmile to udělala, Matěj to všechno nakreslil znovu. ,,No popelko vaše zuby jsou už zase krásné, můžete si klidně vypláchnout pusu." Laura se na Matěje tak podívala a pak ho chytla za bradu, přitáhla si ho a obtiskla mu svůj čumák na jeho nos a pak ještě následovaly tváře. ,,Přece tu nebudu jediná kočka." Matěj se začal smát. Oba dva si nakonec vzájemně umyly nos, pusu a tváře. Zkrátka a dobře celý obličej. ,,Lauríí už budu muset jít, nezlob se." ,,Né to je v pohodě, jen jdi, ať nedostaneš vynadáno." Dali si pusu a pak ještě jednu, ale pak už Matěj musel doopravdy jít. Laura si šla lehnout a přemýšlela nad tím, jestli jí zítra doopravdy pustí. Ale nakonec její myšlenky sklouzly zpět k jejím rodičům. Ale už se nestihla trápit, protože usnula.