NEBYLA JSEM DOST DOBRÁ PRO JEHO ÚROVEŇ...

Můj bývalý přítel mě skrýval před svými kamarády, protože podle něj jsem nebyla na jeho úrovni. Věděla jsem to už od začátku, a přesto jsem zůstala. Pocházel z bohaté rodiny v malém městečku jeho otec byl úspěšný podnikatel, maminka nepracovala, bydleli ve velké vile a jezdili novým autem. Já jsem žila v obyčejné části města, pracovala jsem jako pokladní v supermarketu a pomáhala jsem mamince s výdaji. Seznámili jsme se v kavárně, kde jsem si kupovala kávu před směnou. On mi začal volat, psát, zval mě na schůzky.
Na začátku to bylo krásné, ale trochu zvláštní. Nikdy mě nevodil tam, kde se potkával s ostatními. Vybíral spíš vzdálenější a nenápadná místa, kde nás nikdo neznal. Když jsme šli centrem a já pozdravila někoho známého, okamžitě pustil mou ruku a šeptal: Pojďme tudy. Zeptala jsem se ho, proč to dělá, a on odpověděl: Moji kamarádi jsou hodně kritičtí, nechci drby. Spolkla jsem jeho výmluvu.
Pravý šok přišel na jedné párty. Pozval mě, oblékla jsem si jednoduché, ale pěkné šaty. Vešli jsme a on mi pošeptal: Zůstaň tady u baru, já pozdravím pár lidí. Uběhlo dvacet minut. Pak čtyřicet. Viděla jsem ho na dálku, jak se směje, fotí, objímá ostatní. Nepředstavil mě nikomu. Když jsem k němu přišla blíž, zastavil mě rukou a řekl: Počkej venku chvíli. Venku mi pak vysvětloval: Jsou tu důležití lidé, nechci žádné trapné situace.
Začal časem házet poznámky, které stále víc bolely. Tvrdil, že mluvím moc prostě, že bych měla změnit styl oblékání, že nebude zveřejňovat fotky se mnou, protože jeho rodina je uzavřená. Nikdy mě nevzal domů. Nikdy jsem nepoznala jeho rodiče. Když jsem ho pozvala na oslavu maminčiných narozenin, vymýšlel výmluvy práce, auto, únava. Ale když měl něco ve svém okruhu, na celý víkend zmizel.
Jednoho dne jsem se ho zeptala přímo: Stydíš se za mě? Několik vteřin mlčel a řekl: To není stud prostě jsme z jiných světů. Jsi fajn, ale moji kamarádi jsou jinde. Nechci, aby mě soudili. Tato věta ve mně něco zlomila. Zeptala jsem se: A ty mě můžeš soudit? Jen pokrčil rameny.
Nejvíc mě ranilo, když jsem na jeho profilu viděla fotky s kolegyní dcerou známého advokáta v městě. Restaurace, drahé akce, úsměvy, tagy. S ní pózoval a chlubil se. U mě ani zmínka. Když jsem se zeptala, řekl, že je jen kamarádka. Pohádali jsme se opravdu hodně. Řekla jsem, že nebudu tajnou přítelkyní. Odpověděl: Když se ti to nelíbí, končíme.
A tak jsme skončili. Rozešli jsme se na místě. Šla jsem sama několik bloků a plakala. Týden po tom už byl s tou ženou veřejně. Já chodila dál do práce, sledovala jeho fotografie v drahém oblečení, z cest a večeří. Nikdy se mi neomluvil. Nikdy neřekl, že mě zranil.
Dnes vím, že celý rok jsem byla holka, kterou nikdo neměl vidět. Ta, co existovala jen za zavřenými dveřmi. Ta, která nebyla dost dobrá na společnou fotku. A to se z paměti hned nevymaže. Zdroj Facebook - Životní příběhy.