Nejlepší rozhodnutí 2. díl

Je kolem šesté večer a já se právě malou snažím naučit říci své jméno. Základní slovíčka jako mama, papu a baba už umí. Bohužel, jméno Amálka jí nejde přes pusu. Ama, Amalija, Amalja a podobně to ano, ale Amálka ne.
„Míšo, zvoní Ti telefon!“ Nejspíš Martin, vyskočím a pak se zarazím. David říkal, že večer zavolá.
„Počkej tady.“ Kývnu směrem k Amálce, ale tak nějak nevěřím, že mě poslechne. Ostatně jako všechny děti v tomto věku, se snaží prozkoumat vše co má v dosahu. To znamená, že ji člověk ani na chvíli nemůže spustit z očí. Pousměju se při vzpomínce, na to jak se snažila vylézt na stůl a vylila na sebe sodovku. Při těchto úvahách dokvapčím k mé drahé mamince a poprosím ji, ať jde za malou. Letmým pohledem na mobil zjistím, že mi volá David. Uklidni se, Michaelo, přikážu sama sobě, zhluboka se nadechnu a zvednu telefon.
„Prosím?“
„Ahoj Miško, tady Dave.“
„Ahoj.“
„Chceš slyšet dobrou zprávu? Sehnal sem Ti hlídání, takže dneska můžeš jít s námi.“ Vychrlí na mě a já se zděsím při představě, že bych měla svěřit své dítě někomu z jeho kamarádů.
„Nesvěřím své dítě někomu cizímu.“ Vyhrknu a slyším jeho smích na druhé straně.
„Pamatuješ na Ninu?“ Ah ano, na jeho sestru sem trošku zapomněla. Rychle si vzpomenu na drobnou černovlásku, samozřejmě stejně půvabnou jako David.
„Ano pamatuju.“
„No tak, když nám ji sem hodíš, tak Ti ji pohlídá a ty si mezitím s námi vyrazíš.“
„Ale vždyť nemáte žádnou výbavu, nic takového.“ Povzdechnu si a slyším Davida s někým mluvit. A já nemám řidičák, pomyslím si v duchu. A malou tahat autobusem nebudu.
„Dobře my dorazíme k Tobě. Za půl hodiny jsme tam, námitky nebereme.“ Musím se usmát a beze slov do telefonu zakývám.
„Co na to říkáš?“ Ozve se z telefonu. Tak nějak jsem zapomněla, že mé kýváni jaksi neviděl, ani neslyšel.
„Mám pocit, že i kdybych nechtěla, tak mě stejně ukecáš, takže se uvidíme za půl hodiny.“
„Dobře, ahoj.“ Usměju se nad jeho radostným smíchem.
„Ty někam jdeš?“ objeví se za mnou mamka.
„Ano, ale neboj, malou pohlídá… kamarádka.“ Vysvětlím mamce a ona se usměje.
„Kdybys řekla, klidně bych ji pohlídala i já.“
Já vím, maminko, ale nechci Tě obtěžovat, vím, že dneska jdete s Mirkem ven. Za chvíli dorazí Nina, tak tu s malou zůstane.“ Mamka kývne a usměje se. Obdivuju ji, za to jak se smířila s tím, jak brzo je babička. Vzpomenu si na den, kdy jsem se rozhodla ji to říct. Čekala jsem, že mě přetrhne, rozčtvrtí a nevím co vše. Ona se mně zeptala čí to je a já řekla, že nevím. Tehdy se na mě podívala a řekla: A co hodláš dělat? Přemýšlela jsi doufám o potratu? A když jsem jí řekla, že na potrat jít nehodlám, tak jen přikývla. Prý jsem, zřejmě už dospěla, takže rozhodnutí je na mě. Já se rozhlodla a nikdy sem toho nelitovala. A mamka mi pomáhala, jak jen mohla. Mamka s babičkou a Mirkem. Díky bohu za ně. A samozřejmě Martin.
„No nic já jdu.“ Vytrhne mě maminka ze zamyšlení a já kývnu. Jdu se aspoň trochu připravit do pokoje a malou beru s sebou.
„Za chvíli dorazí jedna hodná paní a maminka půjde papá. Tak ne, že budeš zlobit.“ Říkám směrem k ní a přitom se v rychlosti snažím namalovat. Je pátek večer, takže jsem zvědavá, kam chtějí jít. Beztoho někam na diskotéku. V rychlosti píšu Martinovi smsku, v kolik se přibližně vrátím. Vím, že se ještě bude chtít stavit.
Slyším někoho zvonit, tak beru malou na ruky a jdu otevřít.
„Ahoj. Pozdrav Ami.“ Řeknu a Amálka poslušně žblebtne.
„Ahoj.“ Cítím jak si ji oba prohlížení a zdá se mi, že Nininou tváří prolétl divný výraz. Ne určitě si jen něco namlouvám.
„Ahoj, dlouho sem Tě neviděla.“ Řekne Nina a já se usměju. Vychrlím na ni spoustu věcí, o kterých vím, že si je stejně nezapamatuje, takže jí dám ještě své číslo, aby mohla zavolat “kdyby něco“.
Když vyjdeme, tak David prohodí.
„Chápu, že jsi na ni pyšná. Je úžasná.“ Má být po kom, prolítne mi v tu chvíli hlavou.
„Ano to je.“ Přikývnu.
„Počkej, kam jdeš?“ Zasměje se, když se vydám po chodníku. „Mám tu auto.“ Odvede mě k němu. Cestou autem mlčíme, až dojedeme k Nebíčku. Plno mladých, myslím si a najednou si uvědomuji divnou věc. Oni jsou v mém věku. A já je tu nazývám mladými. Zvláštní.
Když vystupuju z auta, uvítá mě stará banda. Jdeme sednout. Cestou potkáme skupinku lidí. Je mezi nimi moje spolužačka. Kouká na mě hrozně překvapeně. Čemu se taky divím. Pozdravíme se, a když David vidí mé znejistění, chytá mě kolem pasu. Panebože, toho bude v pondělí plná třída. Přesto si po boku tohohle fešáčka, připadám dobře. Celý večer trávím tím, že poslouchám co se tomu a onomu za poslední tři roky událo. Uvědomuji si, že i přesto, že jsem tu nejmladší, tak jsem nejdospělejší. Asi proto, že mí kamarádi se dospěle chovat nemusejí. Já ano. Zpozorním, když někdo Davovi položí otázku.
„A co ty? Kdy zase odjedeš?“
„Neodjedu, hodlám tu zůstat. Teď už tu nebudu mít problém najít práci, když mám dva a půl roku praxe v Americe.“ Škubnu sebou.
„Takže, to dáme starou partu dohromady ne?“ Řekne Barča. Dobře vím, co tím myslí. David byl, ten co nás držel pohromadě. Po jeho odjezdu se parta hned rozpadla.
„Jestli chcete. Ale asi budeme mít o člena na víc.“ Usměje se na mě a já vím, že myslí Amálku. Uvědomí si to i ostatní. Pozornost se přesouvá na mě a všichni se mě na ni vyptávají. Poslušně odpovídám. Večer plyne tak rychle, že je mi až líto, když se musím zvednout k odchodu. David se zvedá s tím, že mě dovezl sem, tak mě odveze i zpátky, stejně prý musí vyzvednout Ninu. Cestou si povídáme o jeho práci a o Martinovi. Když Dave volá na sestru, tak mu řekne, že chce ještě se mnou mluvit. Vůbec netuším, co mi chce, ale přikývnu. Jdeme do pokoje.
„Víš…“ začne Nina. „Nechci být vlezlá, ale… říkám dobře, když řeknu, že jsem už rok a půl tetou?“
„Jak… Proč si to myslíš?“ Vysoukám ze sebe. Jak na to mohla přijít, nikdo jiný si toho nevšiml.
„Adél, možná jsem blbá, ale ne slepá.“ Řekne tiše a mě docházejí slova.
„Ne. To se ti jenom něco zdá.“
„Víš vlastně ani nejsem zas tak blbá. No tak má Davidovi oči.“ Řekne a já přikývnu. Nemá cenu lhát.
„Necháš si to pro sebe?“