Nejlepší rozhodnutí 3. díl

„A nezaslouží si to vědět?“ mírně vyčítavý pohled. Možná má pravdu. Ne nemá. Am je pouze moje dcera.
„Co jí řekneš, až se bude ptát na otce?“
„Vychovávat ji budu s Martinem. On bude její otec.“
„A Martin? Nezajímá ho, čí dítě vychovává?“ Tohle je kudla do zad. Ptal se mě už tolikrát. Každý to chce vědět. A já nikdy nechci nic říct.
„Nino?!“ zachrání mě hlas zespod.
„Co někdy zajít na kafe? A promluvit si?“ Ne! Ne! Ne! Ne!
„Jasně, proč ne?“ Zase mě nikdo neposlouchá. Ani já sama se neposlouchám.
„Brnknu Ti.“ Usmívá se, zatímco jdeme za Davem.
„Tobě to trvá.“ Se smíchem Ninu kárá. Nina je mladší než on. Stejně stará jako já, na základce chodila do vedlejší třídy a nyní chodí na stejnou školu, ale na jiný obor. A David má 23. Za měsíc.
„To víš, bráško, jsem stará drbna.“ Musím se usmát.
„No tak my padáme. Uvidíme se ještě viď?“ Ptá se se smíchem Dave a já kývám. Pohled, který na mě vrhá Nina, mě doslova zahanbuje. Vím, co chce říct. Co když má pravdu? Ale houbec.
„Haló.“ Davidův smích, mě rychle vytrhne ze snění.
„Jasně.“ Kývám rychle. Hlavně už běžte.
„No brknu Ti.“ Směje se David. Neslyšela jsem to už dneska někde? Usměju se a zamávám jim. Odcházejí. A já se bojím. Bojím se, že zase uteče z mého života. Ale přitom ho tu ani nechci. Vím vlastně, co chci a co nechci? Hroutím se tiše do křesla. Nejsem schopná brečet. Jenom před sebe tupě hledím. Tolik se mi promítá hlavou. A hlavně jedno. Dnešní večer jsem si užila jako už dlouho ne. Jdu za malou, která se na mě směje.
„Teta Nina.“ Zažvatlá sladkým dětským hláskem a já vyprsknu smíchy. Sluníčko moje.
„Kdo to byl?“ Ozve se za mnou a já se lekám.
„Ahoj lásko. Ale to byl kamarád z dávných časů a jeho sestra.“ Usměju se a vlepím mu pusu na tvář.
„Strašně mi někoho připomínali. Hlavně ten kluk.“ Přemýšlí a já raději Amin obličej skryju.
„Ahoj zlatíčko.“ Dělá ta moje drahá polovičky cukrbrliky na moji dcerku. Kdybys věděl, že ses právě ve dveřích střetl s jejím… stvořitelem. Davide, Davide, kdybys věděl.
„Tak jak sis užila akci?“
„Dobře, viděla sem staré přátele.“ Vydoluju ze sebe co nejpřesvědčivější úsměv a tím ho obdaruji. Vysloužím si za to pusu.
„Tak co maličká? Půjdeš spinkat?“ Žvatlám na malou. A dávám ji do postýlky. Poté si chvíli s Martinem povídáme. Poté jede domů a já mizím rovnou na kutě.