Nejlepší rozhodnutí 4. díl

Víkend uběhnul v celku klidně. Strávila jsem ho samozřejmě s Amy a Martinem. I David se ozval. Poslal mi pár zpráv na facebooku, kde si mě přidal. Nina se zatím neozvala. Třeba na mě zapomene. V sobotu Martin jako obvykle překvapil. Vzal nás pouštět draka. Říjnové počasí nám přálo. Sice drak nakonec skončil zamotaný na stromě a sundat ho dolů byla docela kovbojka. Neděli jsem se trochu učila a večer jsme si skočili na pizzu. Maličká byla nezvykle hodná. Bohužel jsem se celý víkend nemohla zbavit divného pocitu. Dave je zpátky tady. A možná už nikdy neodjede. Nejsem si sama jistá tím, co k němu cítím. A nejvíc mě mrzí to, jak dělá, že se před jeho odjezdem nic nestalo. Za celou tu dobu jsem si nikdy nepřipustila, že by to pro něj nemuselo znamenat nic zvláštního. Až teď mi dochází, že to pro něj byl možná jen chvilkový zkrat. Že i přesto jsem pro něj pořád ta samá malá Míša, kterou kdysi náhodou poznal.
„Děje se něco lásko?“ ozývá se vedle mě. Tak nějak jsem zapomněla, že nejsem sama.
„Ne, to nic.“ Vrhám kolem sebe nepřesvědčivým úsměvem. Vím, že mu jednoho dne budu muset říct, kdo Dave je. Zaslouží si to vědět, ale bojím se. Občas se to bojím přiznat i sama sobě, natož tak někomu dalšímu. Vlastně jsem všechny přátele ztratila s Davovým odjezdem, protože naše parta to byli moji přátelé. Jediný kdo mi zůstal, jsou Maruška a Nikča. Ovšem Nikča se odstěhovala daleko a Maruška pracuje a málokdy má čas. Takže většinu času trávím s Martinem a s Amy.
„Já jen, že jsi dnes taková zamlklá.“
„Ah, promiň.“ Usměju se. „Trochu mě bolí hlava.“
„To si měla říct hned.“ Směje se Marťas. A Amy kývá hlavičkou, jako by nám rozuměla. Chvíli si povídáme. Když už je Amy moc rozespalá, tak ji jdu okoupat a uložit do postýlky.
„No já půjdu.“ Ozve se za mnou.
„Ještě můžeš chvíli zůstat.“ Usměju se.
„Já vím, ale musím se nachystat do práce.“ Políbí mě.
„Tak dobrou noc“ usměju se na něj a jdu ho doprovodit.
________________________________***______________________________________
Pondělní vstávání do školy. Jak já to nesnáším. Během noci mě jednou Amy vzbudila, takže ani nejsem moc vyspaná. A samozřejmě sem zaspala. Rychle malou nakrmím a odnesu mamce. Obleču se a rychle mizím na autobus. Po cestě se ještě rychle snažím naučit pár stráněk z češtiny a jenom doufám, že mě dnes nevyvolá.
Když dorazím do školy, tak tam ještě skoro nikdo není. Vklouznu do třídy a zapadnu na své místo. Díkybohu ve třídě nikdo není. Asi za deset minut dorazí Aneta. To je ta holka, kterou jsem potkala v pátek.
„Ahoj.“ Řeknu bez zájmu a dál hledím do sešitu.
„Ahoj, jaký byl víkend?“ Ptá se mě a já zvedám hlavu. To mluví na mě? Abyste rozuměli, je to největší fiflena ze třídy. No bývala jsem stejná. V prváku jsme byly hrozné kamarádky. Po tom co jsem otěhotněla, jsem se uzavřela do sebe. Bavím se se všema, ale s nikým moc. Jen s Petí, moji spolusedící hodně mluvím.
„Ale jo fajn a co ten tvůj?“ odpovídám zdvořile.
„No znáš mě, jako vždy skvělý.“ Říká se smíchem a přisedá si ke mně.
„To jsem ráda.“ Usměju se zdvořile a přemýšlím nad tím, jaké by bylo prohodit ji oknem.
„Co to s Tebou bylo v pátek za fešáka?“ Ptá se mě a já v tu chvíli cítím jakési zadostiučinění.
„Dávný kamarád.“ Odvětím.
„Aha“ zacvrliká mi Anet do ucha. Zrovna v tu chvíli vchází Petinka, která naštěstí Anet rychle vypakuje ze své židle.
„Ahoj, co to bylo? Odkdy jste kamarádky?“ Ptá se mě se smíchem a já se taky musím začít smát. Její otázku raději nechávám bez komentáře.
„Umíš češtinu?“ Ptám se s nadějí, ale ona vrtí hlavou. Chvíli se povídáme o víkendu apod. Mezitím se naše třída naplní ostatními. Začíná hodina. Naše drahá paní profesorka vchází a všichni zmlknou, aby na sebe náhodou nepřitáhli její pozornost.
„Tak k tabuli půjde třeba… Michaela.“ No super. Při jejím zkoušením se tak zpotím, že bych potřebovala sprchu. Nakonec si vysloužím slušnou dvojku a udýchaně sedám na své místo.
„Vidíte?“ usměje se na mě profesorka. „Má toho na práci mnohem víc, ale zvládne se i učit vy lenochové.“ Tohle si zrovna mohla odpustit.
„Ona si už užila, teď se musí starat.“ Ozve se posměšně z jedné lavice vzadu. Nepochybuju o tom, kdo to řekl, ale raději mlčím.
„Trochu slušnosti Eriku.“ Zasyčí učitelka a já v tu chvíli vám, kdo půjde další k tabuli. Posměšně sleduji, jak Erik nic neumí a dostává za čtyři. Nic mi dnes neudělalo větší radost.
„Možná bys přitom užívání si neměl zapomínat na školu.“ Musím se usmát. Vážně mám naší češtinářku ráda. Naklání se ke mně Petinka.
„Ta mu to dala co?“ Musím se vážně smát. Poté si vyslechneme krásnou poučku o tom, jak nás u maturity už nikdo šetřit nebude a končí hodina. Zbytek dne probíhá jakžtakž klidně, takže když po šesté hodina prchám ze školy mám docela dobrý pocit. Na chvíli to s Peťkou zaboříme do baru a potom sedáme na autobus. Domů jezdíme stejným, takže si ještě v autobuse povídáme.