Nezapomenu

Na zaprášené podlaze ležela vrstva střepů z rozbitých lahví vodky. Tiše jsem zíral na tu zem a přál si, aby mě pohltila. Se vším všudy. Byl bych někde jinde-pryč od tohohle pitomýho života, od celý tý svý ztracený existence. Mohl bych utéct od všech starostí, nechat se jen tiše pohltit zemí a čekat, jak to dopadne. Bylo by mi to fuk.

Dětský smích. Hlasy. Vnímám obojí. Je to jako sen. Ne, není, je to živá vzpomínka, naplněná bezútěšnou bolestí srdce a nekonečným smutkem.

Opuštěná rokle. Noc. Tma. Zima.
,,Pojď dovnitř!"
,,Tady nemáme co dělat Jessie. Pojď domů."
,,Pojď to tady prozkoumat."
,,Ne Jessie! Můžou tam být medvědi."
,,No tak Tome, nebuď suchar. Pojď dovnitř. Bude to zábava, uvidíš. Pojď!"
Jdu.

,,Pomoc! Pomoc!"
,,Co mám dělat?"
,,Záchranku, rychle! Pomoc!"
V opuštěné rokli není signál. Z sutin se ozývá zoufalý hlas.
,,Tome! Tome, pomoc!"
,,Vydrž Jessie, vydrž!"
Vybíhám nahoru, ven z rokle. Ani tam není signál. Utíkám k nejbližšímu městu. Najdu telefonní budku.
,,Zachranná služba, dobrý den."
,,Pomoc! Ulice U zvonu, Keršov. V lese, v rokli. Moje holka-"
,,Uklidněte se pane. To bude v pořádku. Váš věk?"
,,Patnáct let."
,,Dobrá. Uklidněte se. Co nevidět přijede záchranka a vaší přítelkyni zachráníme. Bude to v pořádku."
Nezdá se mi, že by to tak ještě někdy mohlo být.

Nemám ponět, co se děje v rokli. Nemám ponětí, co na sebe pokřikují chlapi ze záchranky. Nemám ponětí, co se děje ani v mé hlavě. Jsem zmatený. S každým nádechem se mi hruď chvěje zimou i strachem. Rty mám suché a neustále si je koušu. Mám široké vyděšené oči a neustále jimi těkám okolo sebe, snažím se neúspěšně najít nějaký náznak v pokroku ve vyprošťování Jessie ze zavalené rokle. Všechno to nadarmo. Celý se třesu. Hlavu si schovávám do dlaní. Cítím úplnou beznaděj. Rukama si prohrabuju vlasy, snažím se se nějak zaměstnat, ale nejde to. Snažím se myslet na něco jiného, ale myšlenky mi stále ubíhají zpátky. Jsem sám. Nikdo ke mně nepřijde, neřekne mi, že to bude v pořádku. Všichni mají moc práce, pokřikují na sebe něco nesrozumitelného. Jejich hlasy slyším jen tlumeně, cítím se bezmocný a zoufale prázdný. Jako by můj život už neměl smysl. Stále ve mně ale zbývá malé světélko naděje, ta neustálá naděje, že všechno dobře dopadne, že se to vyřeší a budu se mít krásně. Naděje umírá poslední, opakuju si v duchu, ale moc se tím nezmění. Postupně cítím, jak naděje tiše umírá.

Po lesní cestě přijíždí k rokli černé auto. Nevěnuju tomu pozornost. Jsem zahrabaný do svých vlastnch problémů, hrdlo mám zoufale stažené a v očích slzy. Čekám nějaký pokrok, jakoukoli zprávu, ale nic. Mám pocit, že každou chvíli prasknu vztekem a smutkem.
Černé auto zastavilo. Vystoupili s ěj dva muži. Otevřeli auto zezadu a vytáhli z něj pult s kolečky. Až tehdy jsem si všiml nápisu zezadu auta.
HARDMAN A SYN
POHŘEBNÍ SLUŽBA
Všechno se ve mně sesypalo. Svět se zhroutil. Mé srdce přestalo bít. Nemohl jsem dýchat. Dusil jsem se pocitem viny. Proč jsem jí jen dovoloval, aby do té rokle lezla???

O tři roky později:
Moje holka Diana si myslí, že to ode mě bylo statečné, navštívit její hrob. Já jsem si ale nepřipadal jako hrdina. Připadal jsem si jako podrazák, zrádce, který Jessie po dvou letech vyměnil. Mísily se ve mně různé pocity hlavně vina, smutek, zrtáty bolest.... Byly jich tisíce, vřely a bublaly na povrch, přetékaly. Bolest nikdy nepomine, byl jsem si tím jistý. Ale postupem času se ztlumí, neodezní sice úplně, ale ztlum se. Byl jsem schopný zvládat každodenní činnosti, byl jsem schopný bez Jessie žít, což mě překvapovalo. Ale nikdy, nikdy jsem na ni nezapomněl. Ani v ten den, kdy jsem pozvolna umíral na rakovinu lic, nikdy, nikdy jsem na ni nezapomněl.