Nevzdávej to 5. část

Pořád jsem se Filipovi omlouvala. Slibovala mu, že už nikdy podobnou hloupost neudělám. I když jsem už našemu usmíření moc velkou naději nedávala, někde uvnitře v koutku duše jsem stále doufala, že se stane zázrak. Po pár dnech našich hádek a mých probrečených dní a nocí mi tedy dal ještě jednu šanci. Když jsem se ho ptala, co ho vedlo k tomu, aby mi dal ještě šanci, řekl, že se na mě chtěl vykašlat, ale pak si uvědomil, že by pak všechna ta práce, kterou vynaložil, byla na nic. Byla jsem tím tak dojatá, že jsem ani nemohla spát. Ano, přišla noc. Ale už to nebyla ona studená a strašidelná noc. Byla to příjemná noc, která vás obejme, když potřebujete, utře vám slzy z tváře a připomene, že vás má stále někdo rád. Připomene, že někomu na vás pořád záleží, i když jste všechno podělali. Takového kamaráda jen tak někdo nemá.

Od té doby se mi změnil život. Poznala jsem, co je to mít opravdového přítele. V jeho úsměvu se ukrývala taková síla, moc, štěstí. Nepopsatelný pocit. V ten okamžik si začnete vážit toho, co jste předtím považovali za samozřejmost. Většina lidí si myslí, že přítel je ten, kdo vás polituje. Omyl. Přítel je ten, kdo vám pomůže.