Pitomá láska 2

Tenhle den nestál ze nic.
Ráno byl slejvák, pršelo a byla mlha. Nad celým městem se vznášel deštivý opar. Kdykoli jsem se podíval z okna, deprimovalo mě to. Měl jsem chuť něco psát, jako vždycky při tohle počasí. Možná báseň, možná.
Prší prší, jen se leje...
Ne, tohle nešlo. Možná jsem měl jenom blbý den, ale já jsem věděl, že to tak není. Moje neschopnost myslet (původně jsem se chtěl učit-pak jsem to vzdal) vyplávala především ze sžíravého pocitu v žaludku, který nastával vždycky, když měla přijel ségra.
Mojí sestře je dvacet a už se odstěhovala. Nebo ji spíš rodiče z domu vyrazili. Ona totiž dealovala, a oni na to přišli. Pak se s ní táta hrozně pohádal a vyrazil ji prakticky na ulici. Naštěstí chvíli bydlela u kámošky a pak se rychle postavila na vlastní nohy. Stalo se to před třemi lety a od té doby s rodiči nemluvila. Ale se mnou ano. Jezdí mě navštěvovat každý volný víkend. Ale naši se o tom nesmí dozvědět. Táta by mě zabil. Měl by se léčit, protože nezvládá svůj vztek, ale on na to kašle.
V pátek jsem ze školy zavolal Dianě, abych se ujistil, že ta sobota platí. Bála se, že naši budou doma, takže jsem ji musel hrozně dlouho ujišťovat o opaku.
Když v sobotu Diana přišla, pustili jsme si film. Nevím přesně, jak se to jmenovalo, ale bylo to o muži, který se bezhlavě zamiluje do slepé ženy, pro tu lásku by udělal všechno. Jenže ona ho nevidí, nevnímá ho, nevidí, že existuje. Občas si tak taky připadám.
Miluju dny se ségrou, ale tenhle film mi ho zkazil.
Ta holka od nás ze třídy... Včera jsem se s ní srazil na chodbě. Ale ona nevypadala, že to pro ni něco znamená, vypadala, že u ní nepřeskočila žádná jiskra. Jmenuje se April a je nádherná. Má dlouhé hnědé zvlněné vlasy, hluboké zelené oči. Když se do nich podívám, připadám si, jako bych měl zamrznout na místě a zírat do nich donekonečna. Ale ona o mě nejeví žádný zájem, snad na mě ani nikdy nepromluvila. Já VÍM, že první krok by měl udělat kluk, ale já se prostě moc stydím.
Po víkendu jsem se rozhodl že to takhle nemůžu nechat. April se mi líbila už dlouho, tak jsem ji pozval do kina.
,,Ahoj April. Tak mě napadlo...nechtěla bys někdy jít do kina." snažil jsem se, aby můj hlas zněl sebejistě, ale věděl jsem, že je to jenom sebeklam.
April se usmála... ,,Ano." řekla.
Měl jsem pocit, jako by mi v žaludku vybuchly rachejtle.