Proč láska, která je stále na blízku, stává se neviditelnou?

Celé roky jsem vychovávala svá vnoučata — a včera jsem se dozvěděla, že jsem „nudná babička“.
Je mi šedesát osm let.
A teprve včera jsem skutečně pochopila, jak neviditelnou se může stát láska, když ji dáváte každý den.
Jsem ta babička, která přichází ještě před svítáním.
Ta, která chystá snídani, zavazuje tkaničky, stojí před školou s knihou v ruce a s trpělivostí ukrytou v srdci.
Vím, kdo nemá rád kůrku chleba, komu je třeba připomenout „dýchej“ a kdo si hraje na statečného, ale usíná jen se světlem.
Jsem babička zvyků, pořádku a stability.
Ta druhá babička žije v jiném městě.
Přijíždí dvakrát do roka.
Přiváží kufry místo tašek s potravinami.
Dárky místo rad.
Svátky místo všedních dnů.
Včera měla Lila narozeniny.
Upekla jsem její oblíbený dort — ten s jahodami mezi korpusy.
Darovala jsem jí malou sadu na kreslení.
Žádné „wow“, jen od srdce.
Když přijela druhá babička, vzduch v místnosti se změnil.
Barevné oblečení.
Hlasitý smích.
Dvě obrovské dárkové krabice.
Uvnitř byly drahé tablety.
Děti na okamžik ztuhly — a pak vybuchly radostí.
Rozběhly se k ní jako k ohňostroji.
Stála jsem stranou a usmívala se.
Přesvědčovala jsem sama sebe, že tak to má být.
Později, když jsem utírala krém ze stolu, zaslechla jsem slova, která mi obrátila všechno uvnitř.
— Ona je zábavnější než babička Anja, řekla Lila mimochodem.
— A nenutí nás nejdřív psát úkoly.
Čekala jsem, že ji někdo jemně opraví.
Nikdo to neudělal.
Naopak, moje dcera se zasmála:
— No jo… ona je přece „ta veselá babička“.
Veselá — tak říkáme té, která přijíždí s dárky.
Ne té, která přichází každý den s trpělivostí.
Ten večer jsem dlouho seděla sama v autě.
Přemýšlela jsem o letech, kdy jsem odkládala vlastní život.
O cestách, na které jsem se nevydala.
O bolavých kolenech.
A o větě „to nic“, kterou jsem říkala tak často, až jsem se přestala ptát, jestli to opravdu nic není.
A tehdy jsem pochopila bolestnou pravdu:
Láska, která je stále nablízku, se stává neviditelnou.
Láska zabalená do mašlí sklízí potlesk.
To ráno jsem nespěchala.
Nenastavila jsem budík.
Nepřipravovala jsem snídani dopředu.
Pomalu jsem si udělala kávu.
Sedla jsem si k oknu.
A poprvé po mnoha letech jsem se sama sebe zeptala:
Pomáhám… nebo jsem jen využívána?
Svá vnoučata miluji bezmezně.
To se nezmění.
Ale láska by neměla stát sebezapření.
Pomoc by neměla brát důstojnost.
Potřeba mě by neměla nahrazovat vděčnost.
Nedělala jsem scény.
Nepronášela jsem projevy.
Prostě jsem se rozhodla, že odteď moje pomoc nebude bez hranic.
Protože láska prarodičů není daná proto,
aby tiše nahrazovali rodiče.
A pokud je ve tvém životě někdo, kdo ti každý den ulehčuje život — všímej si toho.
Ne později. Ne někdy.
Tichá láska je také láska.
Každodenní péče je také péče.
A ti, kteří přicházejí každý den, si zaslouží být viděni stejně jako ti, kteří se objevují jen při slavnostech.