Pitomá láska

Uviděla jsem ho postávat za rohem. Srdce se mi rozbušilo a já jsem zpomalila ve kroku. Vnímala jsem bizarnost celé téhle situace. Myslím, že ani neví, jak se jmenuji, a i kdyby to věděl, bylo by mu to nejspíš jedno. Podlomila se mi kolena. Musela jsem se opřít o budovu školy, abych neupadla, ale ani to mi nepomohlo. Nedokázala jsem od něj odtrhnout zrak. Vypadal jako nějaký model. Promnula jsem si oči, nevěřila jsem, že je doopravdy skutečný. Ne, samozřejmě jsem to věděla. Vždyť jsem s ním už druhým rokem chodila do stejné třídy. Seděl přede mnou v lavici a já jsem vždycky celou hodinu strávila tím, že jsem na něj zírala a málem jsem u toho slintala blahem.
Pohodil hlavou, a já si všimla, že s někým telefonuje. Měl krásné hnědé vlasy, sčesané do strany a malinko zvlněné, a věčně rozcuchané. Pohyboval se s jakousi nedbalou elegancí, ruce nosil zastrčené v kapsách a nosil jednoduché, ale hezké oblečení - tmavé džíny, šedá, černá a bílá trika. Párkrát jsem ho viděla v košili a vypadal úžasně. On by ale stejně vypadal skvěle vždycky.Nejkrásnější na něm byly jeho oči. Měly čokoládově hnědou barvu, byly velké s dlouhými řasami. Měl dokonalá ústa, plná a tak úžasná, že jsem si často v noci snila o tom, jak mě líbá. Byly to dost živé sny.
Udělala jsem několik kroků vpřed, abych slyšela, s kým to mluví.
,,Přijedeš teda v sobotu?" usmál se. ,,Jasně, budu doma. Ne, naši někam jedou. Klid, nevišiluj. Neuvidí tě. Neboj, neřekl jsem jim to. Takže se uvidíme? Jasně, už se těším. Ahoj." položil telefon.
Cítila jsem, jako by mým srdcem projela dýka. Posadila jsem se na zem. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Bylo mi jasné, že ho nikdy nemůžu mít, ale horší bylo, že ho má nějaká jiná. Jmenoval se Josh. Už spoustukrát jsem si představovala, že naše jména budou cukrářskou polevou napsaná na svatebním dortu, že budou vyšita na svatebních ubrouscích. Snila jsem si o tom skoro každý večer. Své pocity jsem se snažila si zapisovat do deníku, ale po čase mě to omrzelo. Radši jsem to dusila v sobě. Občas jsem se prostě svalila na postel a začala brečet. Věděla jsem, že Joshe nikdy nemůžu mít, ale chtěla jsem ho. Byla jsem pro to ochotná udělat všechno.
Celý den jsem pak Joshe sledovala. Choval se jako obyčejně. Bavil se se svými kamarády, smál se jejich vtipům, sám také vtipy vykládal, jedl u oběda, občas se přihlásil při učení, jako normálně. Zírala jsem na něj a nedokáala jsem uvěřit, že by Bůh mohl stvořit něco tak dokonalého, tak krásného. Jenže mi stejně po celou tu dobu bylo do breku. Josh mě nezná. Jestli se mnou kdy mluvil, nejspíš si jen chtěl půjčit tužku, nebo tak nějak. Nejeví o mně žádný zájem a asi ani neví, jak se jmenuji. Byla jsem si jistá, že mě nikdy nepomlouval, ani si o mně nemyslel nic špatného. Jenomže to bylo ještě horší. Kdyby mě pomlouval, alespoň by o mě jevil nějaký ZÁJEM. Jenže on mě nezná, neví, kdo jsem, neví, že ho miluji...
Po obědě jsme měli dějepis. Ten byl až ve čtvrtém patře. Jak jsem se sama vláčela po schodech nahoru, omylem do mě někdo zezadu vrazil. Otočila jsem se a tam stál Josh!
,,Promiň April." řekl a kouzelě se usmál.
ZNÁ MÉ JMÉNO!
,,T-to nic." můj hlas mi zněl jako cukrová vata. Proč se sakra nemůžu chovat normálně?
Všimla jsem si, že se mi rozepla taška a vypadlo mi z ní několik sešitů. Rychle jsem je začala sbírat, ale Josh mi s tím pomohl. Sehnul se a podal mi učebnici fyziky a sešit zeměisu.
,,D-díky." vykoktala jsem a vzala jsem si je od něj. Byla jsem úplně rudá, a nevěděla jsem, jestli mám ještě něco říct, nebo prostě jít dál...
Josh se usmál a jednou rukou si prohrábl své úžasné vlasy.
,,Rádo se stalo. A ještě jednou promiň. Spěchal jsem. Nestalo se ti nic?"
,,Ne, jsem v pohodě. Díky."
,,Jo, v pohodě."
Chvíli jsme tam jen tak stáli a já jsem na něj zírala jako idiot, když Josh ticho přerušil a řekl:
,,Tak jo, měj se."
Podlomila se mi kolena. V poslední době to dělala často, když jsem ho uviděla. ,,Ahoj."
Josh pokračoval v cestě, zatímco já jsem tam ještě chvíli jen tak stála a culila se jako pitomeček.