TAJEMSTVÍ, KTERÉ NÁS VOLÁ

Jmenuji se Petr a bydlím v osmipodlažním paneláku na Žižkově, kde stěny jsou tenčí než papír a od každých sousedů kýchnutí se ozývá v radiátorech.
Už dlouho si nevšímám toho, když sousedé bouchají dveřmi, nevyrušuju se hádkami o přestavbách a neslyším, jak televize u starší paní zbylého patra vrčí do noci.
Co ale dělá soused nad námi muž jménem Karel mě doslova přivedlo na pokraj a přimělo ke křiku nadávek.
Každou sobotu ten nepříjemný chlap bez ostychu rozjede vrták nebo akumulátorovou vrtačku! Někdy už v devět ráno, jindy až v jedenáct, ale vždycky ve volném dni, a vždycky právě ve chvíli, kdy bych chtěl dopřát očím další hodinu spánku.
Zpočátku jsem to bral filozoficky: Možná se oprava protáhla, nechápu to, pomyslel jsem si, otáčel jsem se v posteli z boku na bok a zakryl hlavu polštářem.
Týdny plynuly a ten řev vrtačky mě budil každou sobotu znovu a znovu. Někdy krátkými údery, jindy dlouhými trvalými šramoty. Vypadalo to, že Karel něco začíná, pak to přeruší a zase se vrátí k původnímu úkolu.
Občas se ty hrozný zvuky objevily i během týdne kolem sedmé večer, když jsem se vracel z práce a těšil se na ticho. Pokaždé se mi chtělo vstát a sousedovi říct, co si o něm myslím, ale únava, lenost a strach ze sporu mě držely zpátky.
Jednou, když se vrták opět rozběhl nad hlavou, už jsem to nesnesl vyběhl jsem po schodech, zaklepal, volal ale odpověď přišla jen jako další řev vrtačky, který mi vibroval do lebky.
Jednou! vyklopilo se ze mne, ale slovo jednou zůstalo nedokončené. Netušil jsem, co tím jednou myslím.
Měl jsem fantazie: vypnout proud v chodbě, přivolat policistu, naplnit ventilační šachty pěnou. Někdy jsem si představoval Karla, že si uvědomí, jak moc otravuje ostatní, a přijde se omluvit. Nebo že se odstěhuje. Nebo cokoliv, co by ten řev zastavilo.
Ten zvuk se stal pro mě symbolem nespravedlnosti. Přemýšlel jsem: Kdyby se někdo v domě rozčilil a začal také šílet! Ale všichni zůstávali ve svých koutech a nic nedělali.
A pak se stalo něco, co jsem nečekal.
Jednu sobotu jsem se probudil ne z hluku, ale z naprostého ticha. Ležel jsem dlouho a poslouchal, kdy už začne ten prokletý stroj? Ale ticho bylo husté, klidné, téměř hmatatelné.
Zlomil se! probleskla v hlavě radost, nebo ten šílenec odešel? Den uběhl s podivným pocitem svobody. Vysavač bzučel tiše, konvice šeptala, televize už nešlapala po stropě.
Seděl jsem na gauči a uvědomil jsem se, že se usmívám. Široce, jako dítě.
Neděle byla tichá. I pondělí. Úterý. Středa. Šum se z mého života vytrhl jako by byl vystřižen.
Ticho z vrchního patra vydrželo skoro týden. Už jsem to nepovažoval za opravu, dovolenou nebo náhodu. V té pauze něco neklidného číhalo, kontrast po měsících pravidelného hluku byl strašlivý.
Stál jsem dlouho před Karlovými dveřmi, sbíral odvahu a přemýšlel, proč to vůbec chci? Ověřit, že je vše v pořádku? Nebo zjistit, jestli si nevykládám věci jinak?
Zazvonil jsem. Dveře se otevřely skoro okamžitě a hned jsem věděl, že se něco stalo. Na prahu stála těhotná žena, bledá, s oteklými víčky. Viděl jsem ji jen občas, ale teď vypadala, jako by se jí přidalo pár let.
Jste Karlova manželka? zeptal jsem se opatrně.
Pokývala hlavou.
Stalo se něco? Já už dlouho nic neslyším. Slova se mi zastavila v krku jak vůbec říct, že jsem přišel kvůli tichu? Žena udělala krok dovnitř a tiše řekla: ,,Lékař už není."
Nechápu, co tím myslí, trvalo mi pár vteřin, než se slova spojila. Kdy?
Minulou sobotu. Brzy ráno. Otřela slzu. Ten nekonečný rekonstrukční maraton ho vyčerpával. Vždy v sobotu, během týdne čas neměl. Ten den vstával dřív než já, chtěl dokončit postýlku. Spěchal. Byl u toho nervózní.
Ukázala rukou do svého bytu. U zdi ležela rozbalená dětská postýlka, návod, šroubky, plastové díly rozprostřené na podlaze.
Prostě spadl, zašeptala. Srdce. Ani jsem nestihla otevřít oči.
Stál jsem jako přilepený ke stropu. Její slova padala těžko, jako by se snažila proniknout do mého vědomí.

Ten řev vrtačky, který mě tak otravoval, se najednou zastavil. Mé oči spočinuly na krabici s díly. Malé šroubky, šestihranný klíč, nálepky s čísly. Všechno bylo uspořádané tak jen lidé, kteří opravdu chtějí něco vytvořit, jsou schopni takhle to pečlivě připravit.
Můžu vám nějak pomoci? Začal jsem tiše, ale žena zavrtěla hlavou.
Děkuji, nic nepotřebuji.
Pomalu jsem se stáhl po schodech, jako bych se odcizil od čerstvé bolesti. Každý krok byl těžký, jako by nesl nehnutelný pocit viny.
Doma jsem zvedl oči k stropu. Ticho bylo husté, těžké, jako by mě něco zadržovalo. Možná to, že jsem Karla nenáviděl jen proto, že mi rušil spánek? Že jsem ho proklínal, protože byl jen hluk? Pro mě byl jen nepříjemný šrumec, ne člověk.
Teď už ho nebylo. Zůstala jen žena, která ho ztrácí. Brzy se narodí dítě bez otce. A postýlka, kterou chtěl sestavit, leží nevyrobená.
Měl bych zajít k jeho manželce, pomoct, pomyslel jsem si. Snad ona to sama nezvládne.
Večer, když myšlenky ustoupily, podíval jsem se znovu na strop, tam stále bylo mrtvé ticho. Seděl jsem v polotmě kuchyně a uvědomil jsem si, že dnes večer jistě neusnu. Vylezl jsem nahoru, zaklepal. Dveře se otevřely, žena zdvihla obočí, nečekala mě.
Poslouchejte vím, že se sotva známe. Ale pokud dovolíte můžu poskládat tu postýlku. On chtěl, aby byla připravená. A já rád bych pomohl, řekl jsem, lehce se červenajíc.
Nedostala se okamžitě do řeči. Hleděla na mě dlouze, jako by zvažovala význam mých slov. Pak pomalu přikývla. Vstupte.
Šel jsem dovnitř, opatrně šlapal kolem krabic s díly. Pracoval jsem dlouho, v tichu.
Žena seděla na gauči, hladila břicho a občas tiše vzlykla, snažíce se nepřerušit klid. Když jsem dotáhl poslední šroub a nastavil opěradlo, vzduch v místnosti se změnil, jako by se uvolnilo napětí. Přistoupila blíže.
Děkuji, zašeptala. Vůbec si neuvědomujete, jak moc to pro nás znamená.
Stál jsem, nezmohl jsem se na víc než mírné kývnutí.
A když jsem odcházel, napoprvé po dlouhé době jsem měl pocit, že jsem udělal něco správného, a že se možná vrátím sem znovu. Zdroj Facebook - Životní příběhy