Vzala jsem si nevidomého

Vzala jsem si slepého muže, protože jsem si myslela, že nevidí moje jizvy - ale o svatební noci zašeptal něco, co mi zmrazilo krev v žilách
Ve dvaceti letech mě zasáhla třaskavá vlna výbuchu plynu v kuchyni.
Popáleniny mě poznamenaly na tváři, krku a zádech.
Od té chvíle se na mě nikdo už nikdy nepodíval bez lítosti nebo děsu.
Tak jsem se skryla...
Před zrcadly...
Před lidmi...
Před láskou...
Až jsem potkala Obinnu - slepého učitele hudby.
On moje jizvy neviděl. Vnímal jen můj hlas. Cítil moji laskavost. Miloval mě takovou, jaká opravdu jsem.
Rok jsme spolu chodili. Pak mi požádal o ruku.
Všichni se mi posmívali:
- „Vdala ses za něj jen proto, že nevidí, jak jsi ošklivá!“
Ale já se jen usmála a řekla:
- „Raději se vdám za muže, který vidí mou duši, než za toho, kdo soudí moji kůži.“
Svatba byla jednoduchá, krásná, propletená živou hudbou jeho studentů.
Měla jsem na sobě šaty se stojáčkem, které zakrývaly všechno.
Ale poprvé v životě jsem necítila hanbu.
Cítila jsem se viděná - ne očima, ale láskou.
Tu noc jsme dorazili do našeho malého bytu.
Pomalu přejížděl prsty po mých rukou, po tváři… po pažích.
A pak zašeptal:
-„Jsi ještě krásnější, než jsem si představoval.“
Rozplakala jsem se.
Ale jeho další slova mě úplně ochromila.
- „Tvoji tvář jsem už předtím viděl.“
Ztuhla jsem.
- „Obinno... ty jsi přece slepý.“
Jemně přikývl.
- „Byl jsem. Ale před třemi měsíci, po náročné operaci očí v Indii, jsem začal vidět stíny. Pak obrysy. Pak tváře. Ale nikomu jsem to neřekl - ani tobě.“
Srdce mi bušilo jako o závod.
-„Proč?“
Odpověděl:
- „Chtěl jsem tě milovat v tichu, bez světského hluku. Bez nátlaku. Milovat tě bez zraku - tak, jak se to dělávalo kdysi.“
- „Ale když jsem uviděl tvou tvář… Rozplakal jsem se. Ne kvůli jizvám - ale kvůli tvé síle.“
Nakonec mě viděl… a i přesto si mě vybral.
Obinnova láska nevzešla z temnoty slepoty - ale z odvahy.
Dnes kráčím s hlavou vztyčenou.
Protože mě spatřily jediné oči, na kterých záleží - ty, co viděly za mé utrpení. /Zdroj: Krásný svět/