Povídky
Pozvání, které přišlo od továrníka Soukupa, mě vůbec nenadchlo. Měl jsem v plánu vyrazit s přáteli po vlastech českých, ale toto pozvání na večerní slavnost se nemohlo odmítnout. Už jsem nenáviděl ty stále stejné fráze a opičení se. Mrzutě jsem se oblékal a plánoval, že...
Hvězdné nebe se třpytilo všude kolem mne. Sirius se točil dokola a česal si své třpytivé vlasy, které pak házely dokonalé odlesky na Zemi. Proxima se hihňala a poletovala dokola. Já jsem jen neurčitě seděla na místě. Byla jsem nešťastná, protože i můj chráněnec na Zemi ...
Jistý bráhman měl syna a tento syn mu řekl: „Dáváš toto všechno nejrůznějším lidem. Komu dáš mě, ke komu mě pošleš?“ Otec odvětil: „Jdi pryč, to mě nezajímá.“Chlapec se však několikrát vrátil a otce to rozhněvalo. Řekl: „Pošlu tě Smrti.“ – a poněvadž byl bráhman...
„Co to sakra bylo?!“ zděšeně jsem se zeptal.„Berkové… Již několik let se snaží ukrást naše vědomosti a za posledních 18 soubojů jsme celkem zeslábli. Pořád je sice porážíme ale…“ zamlkla.„Ale?“ zeptal jsem se.Podíval jsem se na ní a vidím, jak má v ramen...
Byl to jen další nudný večer. Seděla jsem u svého psacího stolu a dělala si úkoly. V pokoji byla tma, kromě mého osvíceného stolu a doma nikdo nebyl. Byly prázdniny. Začátek prázdnin, ale já si dělala úkoly no… protože… upřímně jsem neměla co dělat. Nebyla jsem pozvaná ...
Závidím ti…Kdysi jsem tě milovala, ale už to tak není. Smířila jsem se s tím, že miluješ jinou. Ale závidím ti tu víru. Tenkrát, když jsi napsal, že spolu budete navěky a že ji hrozně miluješ, bylo to jako nůž do srdce, ale teď? Závidím tobě i jí. Jí, pr...
Koukám na ní, ona na mě, a se slovy "No pojď!" mě tahá z postele. Chvilku mi trvalo než jsem se vzpamatoval. To ty její oči. Zářily zlatavou barvou. Byly jako dvě malá sluníčka. Koukám se přímo na ně, a pozoruji, jak něžně mrkají. „No nekoukej na mě tak zamilovaně a vst...
Arten - 1. částLetím. Nevím odkud, ani kam. Vím jen to, že se vznáším. Otevírám oči. Shlédnu pod sebe, a přes oblaka vidím nějakou zemi. Jak tak letím, objevuje se pode mnou voda. Vidím ostrov. Na něm sopka. Les, řeka, jezero. Přistávám. Pomalu ale jistě se snáš...
Kapitola 9. Prasák.Na stanovišti autobusu do Míchova se pomalu tvořila fronta cestujících. Jirka Sadloň se poslušně zařadil na konec fronty. Zářijové sluníčko se opíralo teplými paprsky do zad a Jirka přemýšlel, co musí ještě doma dodělat. Co jezdil po montážíc...
© Copyright 2009 - 2020 | provozovatel 5Q, spol. s r.o. | autorská práva