Berlínský zápisník Dora Kaprálová

19. 12. 2014
Už přes týden se při překladu filmového materiálu znovu nořím
do Norimberku. Zapnu počítač, nasadím si sluchátka a odplouvám
zpátky do zářijově deštivé neděle, do nikdy nedostavěného kolosea
NSDAP. „Guten Tag,“ pozdravím matku s dcerou na monitoru
počítače.
„Hello,“ odpovím si hlubokým hlasem třiatřicetileté dcery a jemným
hláskem sedmdesátileté maminky ze Sedmihradska. Matka
s dospělou dcerou. Dvě německé ženy a jejich filmový rozhovor
v troskách norimberského Kolosea.
Jen o kousek dál se toho deštivého zářijového dne pomalu roztáčejí
všechny atrakce v lunaparku. Norimberské slavnosti v plném
proudu. Večer se tam projedou na ruském kole i naše dvě ženy,
jejichž německé věty právě přepisuju. Ale to zatím ještě neví. Teď
stojí před zdí Kolosea a poslušně plní nedělní dopolední filmařovy
rozkazy. Na leccos ze svých životů se rozvzpomenou: hrají na
pikanou, skáčou gumu a bokem (to je znát) myslí i na něco mnohem
intimnějšího, ale o tom raději mlčí. Jsou vstřícné, střízlivé, unavené
a dávají si majzla. Žádná submisivní ořezávátka. Ženy, co vědí a nebojí
se.
Ten zářijový večer se nakonec na ruském kole projedeme všichni,
ženy i my, krátkodobí špehové jejich životů. Budeme z ruského
kola fotit roh hojnosti; Norimberk z výšky, Norimberčany, kteří
z kolotoče vypadají jako sociálně retardovaní mravenečci; šťastní
i osamělí mezi cukrovou vatou, střelnicí a stánky s currywursty. Ale
teď ještě ne, teď prší, je dopoledne v Koloseu a já ty deštivé věty
německých žen právě pomaloučku přepisuju.
Je i není mi líto, že mi to jde tak pomalu. Přepisuju bez emocí,
s čistou hlavou. Jen občas jsou mi norimberské řeči blízké, jen tu
a tam přímý zářez. Třeba když se při technické pauze zeptá dávno
dospělá dcera své unavené maminky: „Ist dir nicht kalt?“ Není ti
zima? To by přece vystačilo na celý jeden film! Na celý život by
měla stačit taková nesmyslná, láskyplně iritující otázka dospělé
svobodné dcery, položená stárnoucí matce.
A do takové silné věty dnes F., která si metr ode mě hraje na
gauči, zčistajasna pronese: „Mami, když se někdo poblinká a pak to
zpátky sní… Co se pak s takovým člověkem stane? Co se pak stane
s člověkem?“
A já přepisuju roztržitě dál: Ist dir nicht kalt –
„Mami. Co se pak s takovým člověkem stane? Co se pak stane,
s člověkem?“
Nevím, co se stane s člověkem, kterému začne být zima a který
sní, co vyblinká… Nevím to. Vždyť ani nevím, co se stane s člověkem,
když se setmí. A co se stane s námi, když se setmí v nás… Ani to
nevím, holčičko. K čemu by to všechno bylo, vědět to? K čemu?
Za okny se prosincově šeří.
Kolotoče a předvánoční trhy, všechny ty vlídné konzumní
ohňostroje marnosti se pomalu roztáčí na trase Alexanderplatz
– Hackescher Markt. Jedu už zase učit do Wannsee a zpátky.
Je sobota. Na hlavním nádraží přibíhá k našemu vlaku skupina
italských turistů, dveře soupravy se jim před nosem zavírají, ale
skupina turistů přesto dál energicky buší do dveří, mamma mia!,
a jak u zavřených dveří vztekle dupají, rozstříknou se po peroně
zvratky, stříká to teď za okny do nohavic temperamentních Italů
a lidé v S-Bahnu pokřikují: scheisse, shit; i starosvětsky milé Pfui
Teufel. Cestující ve vlaku s pohledem tupě upřeným na peron
přestávají kousat do kebabů, čumět do iphonů, někteří se usmějí
a někteří jen znechuceně odvrátí zrak.
Takové jsou adventní berlínské dny bez sněhu. Světélkující
hřbitovy hojnosti, ospalá oslava života, pospolitost mravenečků
a nekonečná únava ze samoty městských lidí.
V sobotu skočil z ruského kola na vánoční trh na Alexanderplatzu
nějaký sebevrah. A jiný muž tam zase, v přestrojení, rozdával dětem
bonbony se střepy. Třeba to jsou všechno jen místní báchorky. Ale
co když ne? Co se stane s člověkem, když se setmí?
Vloni na stejném vánočním trhu vozil děti na atrakci s vláčky
evidentní nácek s odznáčkem a tupým nosem. Dvakrát svezl
i Fanynku s kamarádkou Juli. Holčičky zachumlané v teplých
kabátcích, čepicích a rukavicích mu blaženě mávaly. Podávaly mu
z vláčku Santa Fé do pracek peníze, usmívaly se a celé to bylo
k popukání směšné.
Směšné, dojemné i hrůzostrašné. Takové adventní.
Ist dir nicht kalt, nácíčku?