JAK SE K NÁM DOSTAL FOXÍK

Byl jednou jeden malý chlapeček, Honzík, který si moc přál mít kamaráda. Nepřál si však obyčejného kamaráda! Jeho snem bylo mít pejska. Pokaždé, když měl po škole maminku i tatínka pěkně prosil, ať mu pejska koupí, ale neúspěšně. Honzík byl totiž neposedný chlapeček a učit se mu moc nechtělo,a jeho rodiče se proto oprávněně báli, že by se o pejska nedokázal postarat. Jeden den po škole, Honzík spolu se svými rodiči, seděli za stolem a večeřeli. Honzík se však pořád ptal a jako každý den prosil maminku, ať mu pejska dovolí. „Až když nám dokážeš, že se umíš postarat sám o sebe! Musíš se postarat i o svůj pokojíček a dělat si i úkoly, a to se ti moc nedaří!“ umlčela chlapečka maminka u večeře. Honzík smutně přikývl a pokračoval v pojídání rizota. Věděl však, že se jen tak nevzdá.
Hned po večeři odešel do pokojíku, pečlivě si ho celý uklidil, udělal si všechny domácí úkoly, myslím, že to bylo psaní velkých a malých písmen. Dokonce se i připravil na zítřejší písemku z matematiky. „To bych byl pěkný hlupák, kdybych mamince a tatínkovi neukázal, že to dokážu!“ řekl si hrdě Honzík a vesele běžel za mamkou do obývacího pokoje. „Pojď, pojď! Pojď se podívat!“ křičel Honzík na maminku a táhl ji do svého pokojíčku. „Úkoly mám hotové, naučený jsem a taky jsem si uklidil!!“ řekl hrdě Honzík ve svém čisťoučkém pokojíčku. Maminka se pyšně podívala na chlapečka, potěšilo ji, že se její synek snaží. Věděla totiž, že on to tak lehce nevzdá, a řekla: „Víš, Honzíku, mít pejska je velká zodpovědnost, ale budu ráda, když se nadále budeš takto učit a uklízet. Právě proto mám jeden nápad! Půjčíme pejska Punťu od babičky na víkend. Když uvidíme s tátou, že se o něj umíš postarat a pejsek bude čistý, vyvenčený a najedený, zvážíme, jestli ti takového pejska koupíme nebo ne,“ dokončila maminka. Honzík nevěřil vlastním uším a celý natěšený objímal svou maminku. Ať už je víkend! On jim dokáže, že se umí učit a že se o víkendu umí o pejska pěkně postarat, říkal si v hlavě Honzík.
Druhý den donesl Honzík z písemky jedničku! Dokonce i za úkoly dostal pochvalu, neměl ani jednu chybičku! Maminka měla z jeho úspěchu velkou radost a doufala, že to Honzíkovi vydrží. Začal se poctivě do školy učit, dělat si domácí úkoly a každý den rodičům hravě pomáhal se všelijakými domácími pracemi!
Nastal víkend a Honzíkův táta donesl babiččina Punťu k nim domů. Nadšený Honzík vzal Punťu na první procházku kolem jejich domečku. „Tak a jdeme ti koupit granulky!“ řekl Punťovi, pevně mu utáhl obojek a vodítko a vydal se do obchůdku za rohem. Pejsek Punťa Honzíka znal, chlapeček totiž často chodil k babičce na prázdniny. „K noze!“ zatáhl Honzík pejska, když se blížili k přechodu pro chodce. Punťovi se ovšem Honzíka moc poslouchat nechtělo. To ho však neodradilo a proto zavolal ještě jednou a nic. Pak zavolal potřetí a silně. Punťa poslušně přiběhl. „Musíme dávat pozor, tady je cesta, kde jezdí auta!“ vysvětlil Honzík pejskovi a pomalu přešli přes přechod k obchodu. V obchodě Honzík koupil za kapesné granule a vydali se zpět domů. Věděl už, že na Punťu platí rázný povel. Punťovi dal do misky vodu a granule a potom si celý den hráli na zahradě. Punťa už Honzíka poslouchal. Maminka s tatínkem jen z dálky sledovali, jak se Honzíkovi daří. Byli na něj velmi pyšní. Celý víkend se o Punťu staral a stihl si udělat i úkoly a připravit se do školy. V neděli večer se s Punťou rozloučil a tatínek ho odvezl zpět k babičce na chalupu. Doufal, že rodiče nezklamal a pejska mu koupí. Maminka nachystala večeři a zavolala na Honzíka. Sedli si za stůl a čekali, až se táta vrátí.
,,Maminko, kde je tatínek tak dlouho, vždyť k babičce je to kousek?” ptal se Honzík maminky. ,,On musí ještě něco vyřídit ve městě, ale každou chvíli tu bude.” odpověděla a na tváři se jí objevil úsměv. A najednou se to stalo! Otevřely se dveře a v nich stál táta a v ruce držel malou zrzavou kuličku chlupů! Nebylo to však ledajaké klubíčko! Bylo to štěně! „Tohle je Foxík! Je to nový člen naší rodiny a tvůj pejsek!“ řekl táta a podal Foxíka natěšenému Honzíkovi.
Od toho dne se z Foxíka a Honzíka stali nerozluční přátelé a Honzík svůj slib skutečně dodržel! Poctivě se učil, pomáhal a přitom se staral o nového člena rodiny, malého Foxíka. Dokonce občas přišel na návštěvu i Punťa a všichni tři si vesele hráli na dvoře. Honzík nenašel jen nového přítele, našel i to, co mu dříve chybělo. Zodpovědnost.
A je tu konec dalšího příběhu, ze kterého si můžete vzít příklad. Ono totiž být zodpovědný, aby ostatní věděli, že se na vás můžou spolehnout, dá občas zabrat. Proto buďte, holky a kluci zodpovědní, ať jsou rodiče na vás pyšní.
Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.