O PAMPELIŠKOVÉ VÍLE

Byla jednou jedna holčička, jménem Lucinka. Kudrnatá Lucinka žila se svými rodiči a bratříčkem daleko za městem na kopci v domečku u lesa. V jeden horký srpnový den se Lucinka vydala plavat. Šla plavat do nedaleké přehrady, kousek od domu, spolu s jejím bratříčkem Dominikem. Dominik byl starší a dával na sestřičku pozor. Honili se po břehu přehrady, cákali po sobě, dokonce i závodili, kdo doběhne první ke smrku na druhé straně. Sourozenci si spolu hráli celý den. Ovšem Dominik byl vždycky první a lepší. Postavil větší hrad z písku na břehu, pokaždé Lucinku pořádně zmáchal a jako první doběhl ke smrku na druhé straně. Lucinka chtěla být také v něčem šikovná. „Postavme si další hrad z písku!“ řekl vesele Dominik sestřičce. Lucince se však hrad stavět nechtělo, raději si lehla a dělala v písku andělíčka. Byla smutná, že její bratříček je ve všem první a lepší než ona.
Během toho, jak si Lucinka dělala v písku anděla a sama si hrála, jí na nos dopadlo malé pampeliškové semínko. Takové to chmýří. Lucinka si ho přesunula na prst a sledovala, jak krásné tvary semínko má a jak se třpytí na sluníčku. Lucinka vyprávěla semínku, jak je smutná, že ji její bratříček vždy ve všem předčí. „Neboj se, tobě se také bude v něčem dařit, určitě jsi šikulka a ani o tom nevíš,“ povzbudilo ji malé třpytivé semínko. Malá Lucinka nechápala, jak je možné, že slyší semínko mluvit. „Ty umíš mluvit?“ zeptala se ho Lucinka překvapeně.
„Ano. Ovšem mluvím jen před těmi lidmi, kteří jsou smutní, jsem pampelišková víla a umím jim pomoci a rozveselit je,“ odpověděl jí pampeliškové semínko vesele. Lucinka však nerozuměla tomu, jak by ji mohlo víla dokázat rozveselit. Pampelišková víla se jí snažila vysvětlit, že není důležité být ve všem první, důležité je dělat něco, co nás baví a co nás dělá šťastnými.
„Ale jak je možné, že můj bratříček je vždy rychleji u stromu a postaví vždy krásnější hrad? Je vždy šikovnější než já!“ zeptala se jí smutně Lucinka, zatímco sledovala svého bratříčka, jak staví velký hrad z písku.
Víla jí však vysvětlila, že Dominikovi se sice daří v běhu a stavbě hradů, ale nemusí se mu dařit v jiných věcech.
„Víš, ale závidět se nemá. Každý umí něco jiného a vsadím se s tebou, že Dominik nezpívá tak krásně jako ty! Slyšela jsem tě, jak krásně jsi zpívala, když jste si spolu hráli!“ řekla jí s nadšením v hlase víla. Lucinka se zamyslela a uvědomila si, že víla má pravdu. Její bratříček přece neumí zpívat. Lucince tak došlo, že svému bráškovi nemůže závidět, každý umí přece něco jiného, přesně tak jak řekla pampelišková víla. Lucinka poslechla vílu a už nebyla dál smutná, začala si vesele prozpěvovat a hrát si v písku s bratříčkem. Byla ráda za tu cennou radu, kterou od víly dostala. Už nehleděla na to, v čem je její bratříček lepší nebo v čem je lepší ona. Jak řekla pampelišková víla, důležité je najít si to, co nás baví a v čem jsme dobří. A to bylo pro Lucinku zpívání.
Juuu, to je přeci pravda, holky a kluci, jeden umí stavět, druhý vařit, třetí třeba hrát hokej a čtvrtý je učitel. Každý dělá to, v čem se cítí silný, v čem je nejlepší. A tak to má být. Každý má být šťastný z toho co dělá a to vy určitě budete. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.