O MODRÉ TRAMVAJI

Byla jednou jedna modrá tramvaj, která ani neměla číslo, protože jezdila na zvláštní lince. Její trasa vedla z jednoho konce města, kde měla své místo, na pro ní vyhrazené koleji ve vozovně, až na druhý konec města, skrz historické centrum. Vozila často turisty, kteří si historii Prahy mohli pohodlně prohlédnout. Vozila i lidi do práce, děti do školy, babičky na nákupy, dokonce i pejsci a kočičky v ní mohli jezdit. Tramvaj byla se svojí prací moc spokojená. Moc se jí líbilo poslouchat co si cestující povídají, rozhlížet se po okolí, po staré Praze, po starobylých domech, rozkvetlých parcích a honosných kostelech, kolem kterých denně projížděla. Pokaždé si přitom pomyslela „tohle je MOJE trasa a MOJE trasa je nejhezčí ze všech“. Ona vůbec ráda používala slovo „MOJE“, byla totiž hrozně lakomá a nikdy se nechtěla o nic dělit.
Ráno, jen co vstala, jela se nechat vyčistit. Vybrala si tu nejlepší mycí linku a schválně tam zůstala hodně dlouho, aby na ostatní tramvaje nezbyl čas. Když se na ní zlobily, jen odsekla: „To je MOJE myčka, a vy si běžte jinam, vedle!“. Co jim zbývalo – stály dlouhou frontu na druhou myčku, rozzlobeně brblaly, některé hlasitě zvonili, ale s modrou tramvajkou to ani nehnulo. Po očistě přišel její řidič, aby se spolu vydali vozit lidi. Cestou kamarádsky zdravil ostatní řidiče vozů v depu, jenže to už lakomá tramvajka zase spustila „Nevšímej si jich, jsi přece můj řidič, ne jejich!“ a dotčeně cinkala na zvoneček. Řidiče mrzelo, že je jeho tramvaj tak lakomá a namyšlená a snažil se jí napravit. Pokaždé, když začala se svým „moje, moje, moje“, trpělivě vysvětloval: „Nemůžeš si přivlastnit celý svět. Vždyť je přeci hezké dělit se o věci s ostatními. Jestli nepřestaneš, nakonec tě nikdo nebude mít rád.“ Ovšem zdálo se, že tramvajce je to jedno, hlavně že bylo po jejím. Během cesty vymýšlela různé fintičky, jak si nechat všechny cestující jen pro sebe. Tak třeba schválně zastavovala na samém kraji nástupního ostrůvku, aby se za ní už žádné vozidlo nevešlo. Lidem pak nezbývalo než nastoupit do ní. Nebo, pokud byla zastávka hned za křižovatkou se semafory, čekala s rozjezdem dokud nenaskočily čočky, to jsou takové semafory pro tramvaje, trošku odlišné od těch pro auta, a pak prosvištěla ulicí tak, že za ní jedoucí tramvaj musela stát na červené a zase pobrala všechny cestující sama. Samozřejmě že lidem se to ani trochu nelíbilo. Byla celá přeplněná, lidé se mačkali ljeden na druhého a bylo jim horko. Nezřídka raději vystoupili o zastávku dříve, jen aby se nemuseli tlačit.
Na konečné pak nechtěla žádné z dalších tramvají dovolit stát na stejné koleji jako ona. Zas začala se svým „to je moje kolej, jdi stát na tu vedlejší!“ a vztekala se a cinkala tak dlouho, dokud jí ostatní neposlechli. Tak to pokračovalo každý den. Když se se svým řidičem vrátili do depa, ten byl už z lakomé tramvajky pěkně unavený. Není divu, že po nějaké době poprosil o přeložení na jiný vůz. To bylo cinkání, vztekání, rozmrzelého popojíždění a pláče, když se to tramvajka bez čísla dozvěděla. ,,Jak to, že její řidič si dovolí od ní odejít?! To přece nemůže, je jenom její a nikoho jiného!" Slzy ani vztek tramvajce nepomohly. Několik dnů zůstala stát v depu, než jí našli nového řidiče a s ním pak vyrazila na svou pravidelnou trasu. Myslíte, že si z toho vzala ponaučení a přestala být tak majetnická? Kdepak! Slovíčko „moje“ používala snad ještě víc než dřív.
Jak se ale říká, na každého jednou dojde. Jednoho krásného dne se totiž lakomá tramvaj rozhodla, že elektřina z drátů je vlastně také jen její a tak si jí všechnu nechá sama pro sebe. Na konečné, chvíli před tím, než měla vyjet, začala pantografem nasávat elektřinu. Vycucávala, co jí dráty stačily. Když se posunula na zastávku, po motoru jí už přebíhaly jiskřičky, ale hloupá tramvaj dál odebírala víc a víc. Pak, mezi konečnou a první zastávkou, se to stalo. Zrovna si spokojeně pomyslela „moje elektřina“ a ještě jednou si srkla, když jí z podvozku vyšlehl blesk. Začoudilo se, kabina se jí naplnila štiplavým dýmem a modrá tramvajka se dočista zastavila. Přemíra elektřiny jí spálila motory. Vyděšení cestující honem otevírali dveře a utíkali pryč. Báli se, že ještě začne hořet. To se naštěstí nestalo, všichni lidé vyvázli bez zranění, včetně řidiče, zato tramvajka měla po ježdění. Nezbývalo jí než čekat na obslužný vůz, který jí odtáhne do opravny. Vypadalo to s ní bledě. Motor měla úplně zničený. Uvažovalo se dokonce, že jí vyřadí a nechají odtáhnout na šrotiště. Milá tramvajka byla pořádně vyděšené. Vyřadit? Šrotiště?! Připadala si jak ve zlém snu. Zatímco tak stála v opravně a čekala, co s ní bude, měla spoustu času na přemýšlení. Konečně jí došlo, že některé věci si nemůže nechat jen pro sebe a že říkat pořád jen „moje, moje“ jí nic dobrého nepřinese.
Nakonec měla štěstí. Technici, kteří tam pracovali, byli velmi šikovní, takže se jim přeci jen podařilo pokažený motor opravit. Pak nalakovali očouzenou kabinu, vyměnili popraskaná skla, na čelo jí připevnili zbrusu nový nápis „OKRUŽNÍ JÍZDA“ a modrá tramvaj, nyní už i s číslem, mohla znovu vyrazit na svou trasu. Ta byla šťastná! Ještě jednou opravářům poděkovala a vydala se zpět do svého depa. Čekalo jí tam milé překvapení. Její řidič se k ní vrátil! Nastoupil do kabiny, stiskl startovací tlačítko a vyrazili spolu vozit lidi. Na konečné nabrali cestující. Jen co vyjeli, modrá tramvajka si všimla že v protisměru stojí před výhybkou jiná tramvaj a nemůže dál. Výhybka se nepřehodila. V takových případech si řidič pomáhá speciální tyčí, kterou mívá uloženou na vpředu pod kabinou. Ale protijedoucí tramvaj ji zapomněla ve vozovně. Tramvajka se zastavila a volá na kamarádku: „Haló, pojďte si půjčit mou tyč!“ Druhá tramvaj nechtěla věřit svým uším. Lakomá tramvajka se chce dělit a pomáhat! Na nic nečekala, půjčila si tyč, přehodila neposlušnou výhybku a milé tramvajce moc poděkovala. Ta se rozjela směrem k následující zastávce a divila se, jaký že to má příjemný pocit u motoru. Ono totiž rozdělit se s někým je mnohem hezčí než pořád říkat „MOJE“. Od té doby se modrá tramvaj napravila. Už si nechtěla nechávat vše jen pro sebe. Naopak s radostí se se svými kolegyněmi dělila a všichni jí proto měli moc rádi. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.